Jak se žilo v českých uranových dolech? Hlad, radioaktivita a jáchymovské tango

Historická společnost Post Bellum sbírá nejrůznější výpovědi pamětníků. Jsou mezi nimi vzpomínky odbojářů, válečných veteránů, nebo právě politických vězňů. A někteří z nich po letech vzpomínají, jaké podmínky vládly na uranových dolech.

"Byla to strašně těžká práce. Někteří jsme přišli z věznice, takže jsme na ní neměli dost sil." vzpomíná na svůj pobyt v uranovém dole Jozef Nemlaha. Ten si trest odpykával v nechvalně známém Jáchymově. "Byli mezi námi tací, kteří to strašně špatně snášeli. Hodně z nich si vzalo život. To člověk třeba vešel do pásma odstřelu když se odstřeloval kámen, aby ho to zabilo. Nebo vlezl do drátů, aby ho dozorce zastřelil bez vyzvání." vzpomíná na prožité hrůzy Nemlaha.

Vězni na šachtách pracovali s radioaktivním materiálem. Při práci samozřejmě neměli žádné ochranné pomůcky. Řada z nich za to zaplatila životem. "Chlapi co tu byli třeba deset let začali umírat. Když se někomu zlomila kost, nesrostla mu. Tak nám začali dělat prohlídky. A tehdy i mě zjistili že má radioaktivitu v kostech. Tak mě už nechávali jenom na povrchu." dodává Nemlaha.

Mimo Jáchymova existovala řada dalších uranových dolů. Jan Čermák byl vězněn na uranovém dole Bytíz nedaleko Příbrami. Po letech vzpomíná mimo jiné na tamní stravu. Trápení hladem bylo běžnou součástí trestu. Když byl vězeň například zavřen na samotku, dostával jídlo jen každý třetí den. "A to byla třeba jedna brambora a čtvrt litru mléka. Každý třetí den. Jinak jen voda." vzpomíná Čermák.

Jestliže bylo s politickými vězni v uranových dolech zacházeno otřesně, představitelé církve měli podmínky ještě o něco horší. "Vykutanou rudu která zářila radioaktivitou, museli čistit kněží. Jen kněží. Holýma rukama. Bylo jich u nás asi devět." vzpomíná jáchymovský vězeň Ferdinand Takáč. "Často byly venkovní nástupy uprostřed noci. I v zimě a v Krušných horách je tuhá zima. A jak jsme se snažili všemožně zahřát, tak jsme přešlapovali a podupávali. Říkali jsme tomu jáchymovské tango." vypráví bývalý vězeň Augustin Valentovič.

Za dobu komunistické totality u nás prošlo uranovými doly asi 80 000 vězňů. Více než 500 z nich v důsledku krutých podmínek zemřelo. Příčinou smrti byla sice oficiálně většinou nehoda, často se ale ve skutečnosti jednalo o maskované vraždy. Největší rozmach zaznamenaly doly na počátku 50. let. Během postupného uvolňování poměrů v druhé polovině 50. let byly doly postupně zavírány, poslední se uzavřely na začátku 60. let.