ROZHOVOR | Komunismus v Česku? Okolnosti Vítězného února a předání moci totalitní KSČ

Převzetí moci komunistickou stranou v Československu bývá poněkud rozporuplně označováno jako puč. Politologové se ohrazují, že nedošlo k naplnění definice tohoto termínu. Na druhou stranu se v dnešním mediálním prostoru slovo puč používá pravidelně. Byl 25. února 1948 završen komunistický puč?

Únor 1948 byl spíše důsledkem strukturální nedostatečnosti hroutícího se systému třetí republiky než pučem v pravém smyslu slova. Předchozí politický režim let 1945-1948 byl totiž autoritářský (nikoli demokratický) v tom směru, že neumožňoval žádnou opozici. Záminkou k tomuto omezení byla údajná nutnost semknout válkou oslabený národ. Strany mohly legálně působit jen v rámci vládní koalice Národní fronty, případné vytlačení politického subjektu do opozice znamenalo zásadní zpochybnění legitimity jeho existence. „Demokraté“ ani komunisté tak v případě nepřeklenutelné vládní krize neměli kam couvnout.

Vládní krizi v únoru 1948 obratně vyvolala a vzápětí propagandisticky využila komunistická strana. „Demokraté“ se probíhající mocenský konflikt neúspěšně pokusili vysvětlit veřejnosti jako stav ohrožení demokracie. Komunistům se naopak podařilo interpretovat demisi „demokratů“ jako pokus o rozvrácení úspěšně fungující Národní fronty. Komunisté neprezentovali únor 1948 jako svůj puč, ale jako odražení pokusu o převrat prováděného jejich protivníky. Zároveň se pasovali do role údajných ochránců výsledků revoluce z roku 1945 a přivlastnili si dosavadní vládní úspěchy. Významná část společnosti tento výklad akceptovala, nechtěla být obtěžována „politikařením“ a přála si efektivní pokračování Národní fronty. Mnoho lidí nepochopilo, že jsou to vlastně komunisté, kdo Národní frontu v její původní podobě ničí. Pro uklidnění veřejnosti byla rozhodující politická obratnost komunistů.

Klement Gottwald nakonec dosáhl toho, že vláda byla rekonstruována podle jeho představ. Opíral se při tom o intenzivní mobilizaci stoupenců, zneužívání bezpečnostních složek, vytvoření stranické armády (Lidových milicí) a ustavení samozvaných očistných orgánů (akčních výborů). Vlastní změna složení vlády proběhla ústavou předpokládaným způsobem. Nezákonné byly však podpůrné akce směřované proti konkurenčním stranám.

Československo dokráčelo ke komunistické diktatuře, dá se říci, dobrovolně. Komunisté vyhráli volby, prezident Beneš předal uprázdněná ministerstva Gottwaldovi. Jednalo se o rozhodující okamžiky anebo jen o kulisy mezinárodního dění, kdy ČSR spadlo do sféry vlivu Sovětského svazu?

Československo nebylo pasivním, ale aktivním objektem mezinárodního vývoje. Třetí republika je mnohdy mylně popisována jako aréna, ve které se utkaly dvě protichůdné kulturní tendence, stoupenci Východu a Západu. Ve skutečnosti však „demokraté“ semknutí kolem autority Edvarda Beneše nerazili žádnou jednoznačně prozápadní politiku. Svoji zahraničněpolitickou koncepci Československa označovali jako most mezi Východem a Západem. Jejich představa mostu však nebyla nijak symetrická. Spojenectví se Sovětským svazem pro ně stejně jako pro komunisty bylo jednoznačně primární. Oba politické proudy o Sovětský svaz hodlaly opřít budoucí bezpečnost Československa před případným německým revanšismem. „Demokraté“ se od komunistů lišili pouze v tom, že spojenectví s Moskvou doplňovali též o sekundární požadavek přátelských vztahů k Západu. Toto rozvržení priorit bylo patrné již za války a v době jednání o Marshallův plán v létě 1947 se pouze projevilo v plné nahotě. Rozpad mezinárodní protinacistické koalice v roce 1947 tak československé „demokraty“ stavěl do neřešitelné situace zejména proto, že sami svoji politiku opírali o Sovětský svaz – a ten je přestával potřebovat jako partnery.

Mohl prezident Beneš skutečně ještě zamíchat kartami v únoru 1948?

Nebylo realistické něco takového očekávat. Edvard Beneš byl v únoru 1948 již fyzicky vetchý stařec, jemuž zbývalo několik málo měsíců života. Byl obklopen komunistickými informátory a navíc sám sdílel řadu dobových iluzí a předsudků o Sovětském svazu a komunistické politice. Až do své smrti se bál toho, že by jej komunistická strana veřejně označila za nepřítele „lidu“. Toužil s Moskvou i Klementem Gottwaldem dobře vycházet. Nezávisle na této realitě však jméno Edvarda Beneše fungovalo v očích antikomunisticky smýšlející části společnosti jako výrazný symbol, to ukázaly rozsáhlé protesty při státní tryzně na jeho počest v září 1948. Pokud by v únoru 1948 dokázal prezident Beneš v sobě najít vnitřní sílu, aby varoval veřejnost před hrozbou ztráty zbytků pluralitní demokracie, patrně by výrazně ovlivnil veřejné mínění. Takový krok by se však zcela vymykal jeho politické praxi let 1945-1948, kdy se proti komunistům veřejně nevymezoval.

Jakou roli sehrály ostatní vládní strany? Konkurovaly komunistům anebo spíše pasivně vložili zodpovědnost do rukou unaveného prezidenta?

„Demokraté“ v únoru 1948 užili neadekvátní politické nástroje, které snad odpovídaly prvorepublikovým tradicím, byly však zcela nevhodné v poválečném režimu Národní fronty. Podali totiž demisi, čímž oslabili vlastní pozice, aniž by se vůbec pokusili mobilizovat příznivce na podporu svých požadavků.

Po celé období let 1945-1948 „demokraté“ nedokázali komunistům vůbec konkurovat v oblasti vytváření tlaku „zdola“. Důvod spočíval v sociálně-profesní struktuře jejich sympatizantů i v podobě stranické organizační sítě. Komunisté poměrně snadno prostřednictvím závodních buněk svolávali dělníky velkých průmyslových podniků na své manifestace. Zde je třeba vidět příčinu toho, proč se komunistům v únoru 1948 dařilo vytvářet iluzi, že je podporuje převážná většina národa. Ani informovaný aktér, jakým byl například Edvard Beneš, nebyl vůči takové manipulaci zcela imunní.

Jak se promítly do situace ekonomické faktory? I dnes je politická nálada velmi často ovlivněna tím, zda se ekonomika nachází v recesi, nebo v konjuktuře…

Poválečný vývoj byl klíčovým způsobem ovlivněn především zkušeností ničivé hospodářské krize třicátých let, která byla vnímána jako fundamentální selhání prvorepublikového systému. Nejlepší prevence před opakováním podobné katastrofy byla spatřována ve znárodnění klíčových průmyslových podniků a státem řízené ekonomice. Takové postoje s komunisty do značné míry sdíleli i „demokraté“. Poválečné majetkové přesuny dosáhly nebývalých rozměrů také díky konfiskacím majetků Němců a kolaborantů. To umožňovalo politickým stranám ekonomicky si zavázat řadu svých stoupenců. Příděly bývalé „německé“ zemědělské půdy v pohraničí například umožnily komunistické straně ovládnout před volbami v květnu 1946 část venkova.

Pomineme-li nadšené ovace Prahy k projevu Klementa Gottwalda „právě jsem se vrátil z hradu,“ jak by se daly charakterizovat reakce v regionech na přicházející změnu politických poměrů?

Československá společnost byla vnitřně hluboce rozdělena. Velká část průmyslového dělnictva po celém území republiky podpořila 24. února 1948 komunistickou stranu během manifestační generální stávky. Šlo o systematicky řízenou akci. Jedinci, kteří nesouhlasili, byli v továrnách vystaveni pohrůžkám i fyzickému nátlaku. Mezi aktivní stoupence „demokratů” patřila naopak většina studentů. Ti bez iniciativy stranických sekretariátů organizovali veřejné protesty. Nejrozsáhlejší z nich byly dva únorové pochody na Pražský hrad, usilující o oslovení Edvarda Beneše, a pozdější květnová vlna proamerických demonstrací v Plzni. Drtivá většina společnosti však v únoru i bezprostředně po něm pasivně vyčkávala.

Byl někde znatelnější odpor než jinde?

Jediným prostorem, kde bylo možno odporem něčeho reálného dosáhnout, byla patrně Praha. Tam také příznivci opozice z celé republiky po opadnutí prvotního šoku směřovali své aktivity v době XI. všesokolského sletu i tryzny za Edvarda Beneše. Frekventovaným místem protestů se také stalo Sezimovo Ústí, kde měl prezident Beneš letní sídlo. Zvýšená tendence protestovat se rovněž projevila na západě Čech na územích osvobozených dříve na konci druhé světové války americkou armádou. To byly ale až opožděné reakce. V únoru 1948 byla většina „demokratů” v Praze i regionech zaskočená vývojem událostí, ponechána vedeními svých stran bez instrukcí a informací. Než se vzpamatovali, byly už jejich organizační platformy vyřazeny z provozu a podřízeny akčním výborům.

Když srovnáme průběh událostí v Československu a v jiných státech, kde se ustálily diktatury pod nálepkou lidově demokratických režimů, v čem byl proces podobný a v čem zase rozdílný?

Model postupné transformace poválečných „lidově demokratických” států v sovětské satelity byl ve všech státech podobný. Československá situace byla ale odlišná v tom směru, že zde tento proces probíhal bez přítomnosti sovětské armády a za přispění (mnohdy nereflektovaného) podstatné části společnosti včetně kulturních a intelektuálních elit. Zafungoval zde například tradiční český panslavismus, levicové postoje protagonistů meziválečného kulturního života, trauma „mnichovské zrady“ ze strany Západu i dočasný obrat komunistické strany k národní politice v druhé polovině třicátých let. Sovětský svaz se v roce 1945, na rozdíl od situace u našich sousedů, těšil u podstatné části československé společnosti značné oblibě. Tyto sympatie byly nenapravitelným způsobem poškozeny až okupací v srpnu 1968.

Únor 1948 může dnešnímu čtenáři posloužit jako memento toho, jak snadno lze přijít o základní pilíře svobody, aniž si toho je podstatná část společnosti vědoma. Pozdější protesty jsou pak již neúčinné, protože scházejí nástroje k jejich organizaci a propagaci. Ti samí dělníci, kteří v únoru 1948 přijali roli komparzu na prokomunistických manifestacích, se v červnu 1953 marně stávkami dovolávali svých vlastních práv po vyhlášení měnové reformy. Demontáž svobody přitom může probíhat ze zdánlivě rozumných důvodů, jakými jsou například příslib bezpečnosti, efektivity či prosperity.