KOMENTÁŘ | Slovenský ministr zahraničí přebírá kremelskou propagandu. Zpochybňuje Kosovo, relativizuje ruskou agresi a srovnává Ukrajinu s Irákem

Slovenská opoziční strana Progresívne Slovensko ostře kritizovala prohlášení ministra zahraničí Blanára, podle nějž je třeba řešit „příčiny“ války na Ukrajině. Podle bývalého diplomata a lídra progresivců Ivana Korčoka jde o rétoriku, která relativizuje ruskou agresi a podrývá prozápadní orientaci Slovenska. Strana PS Blanára vyzvala k odstoupení z funkce.

Blanár při odpovědi českému serveru novinky.cz na neformálním summitu NATO v turecké Antalyi uvedl, že „nemůžeme se na tento konflikt dívat očima 24. února 2022, ale musíme se podívat i na příčiny, proč to nastalo“. Podle něj právě tato skutečnost „ztěžuje mírová jednání“. Zároveň vyzval k trpělivosti a dodal, že „nesmíme být netrpěliví“.

Ačkoli přiznal, že ruská invaze představuje „porušení mezinárodního práva“, zároveň ji relativizoval srovnáním s minulými zásahy Západu. Připomněl například americkou invazi do Iráku či vznik Kosova, které podle něj rovněž znamenaly „narušení integrity jedné země“. V závěru dodal, že „v současné době čelíme erozi mezinárodního práva“ a mírová jednání by podle něj mohla být příležitostí k jeho obnově. „Především u velmocí,“ podotkl.

Blanár svými výroky fakticky přebírá a opakuje argumentační rámec, který dlouhodobě prosazuje Kreml. Zdůrazňováním potřeby řešit „příčiny“ konfliktu na Ukrajině se přibližuje narativu ruské propagandy, která invazi ospravedlňuje údajnou snahou o „demilitarizaci a denacifikaci“ země – termíny, jež ruský prezident Vladimir Putin použil již na samotném počátku agrese. Současně Moskva opakovaně zpochybňuje legitimitu ukrajinské vlády, zejména prezidenta Volodymyra Zelenského, kterého vykresluje jako nelegitimního vůdce.

Irák je nejvděčnější kremelský narativ

Pro plné pochopení kontextu Blanárových výroků a důvodů, proč jeho slova rezonují s ruskou propagandou, je třeba věnovat pozornost i jeho zmínkám o americké invazi do Iráku a o vzniku Kosova. Těmito příklady se ministr snažil relativizovat ruskou agresi vůči Ukrajině poukazem na údajné dřívější porušování mezinárodního práva ze strany Západu.

Invaze Spojených států do Iráku skutečně neprobíhala v souladu s mezinárodním právem, což se potvrdilo poté, co vyšlo najevo, že režim Saddáma Husajna nedisponoval zbraněmi hromadného ničení – klíčovým argumentem, na jehož základě Washington za podpory některých spojenců z NATO vojenský zásah odůvodnil.

Nelze přehlédnout zásadní rozdíl mezi americkou operací v Iráku a ruskou agresí vůči Ukrajině. Zatímco invaze do Iráku byla sice kontroverzní a porušující mezinárodní právo, její kontext a motivace byly zcela odlišné od situace na Ukrajině.

Režim Saddáma Husajna byl dlouhodobě zapojen do podpory terorismu namířeného proti Západu, zejména Spojeným státům, a systematicky porušoval základní lidská práva vlastního obyvatelstva. Tyto skutečnosti, jakkoliv nedostačující k ospravedlnění vojenské intervence, přesto představovaly objektivní bezpečnostní riziko, které alespoň částečně rámovalo tehdejší rozhodování.

V případě Ukrajiny žádné takové okolnosti neexistovaly. Kyjev nepředstavoval žádnou bezpečnostní hrozbu pro Rusko, neúčastnil se žádných aktů agrese, a naopak usiloval o integraci do demokratických struktur Evropské unie, což s sebou neslo i posilování právního státu a ochrany lidských práv. Porovnávání těchto dvou situací, jak to učinil ministr Blanár, proto působí jako účelové odvádění pozornosti od jádra problému, tedy bezprecedentního a nevyprovokovaného útoku autoritářského režimu na suverénní evropský stát.

Další marný argument: Kosovo

Blanár rovněž zmínil vznik Kosova jako další příklad údajného porušení mezinárodního práva. Snažil vytvořit dojem, že Západ sám nerespektuje principy, které nyní uplatňuje vůči Rusku. I v tomto případě je však srovnání zcela zavádějící a mimo realitu, nemluvě o tom, že otevřeně podpořil srbské zájmy, které jsou velice blízko těm ruským.

Kosovo vyhlásilo nezávislost v roce 2008 po letech systematického útlaku, etnického násilí a zločinů proti lidskosti páchaných srbským režimem Slobodana Miloševiće. Předcházela tomu rozsáhlá mezinárodní mise, mnohostranná diplomatická jednání a nakonec i vojenská intervence NATO, která proběhla bez teritoriálních ambicí. Kosovo navíc nezahájilo válku proti Srbsku ani neanektovalo jeho území. Naopak, šlo o reakci na selhání režimu, který nebyl ochoten respektovat základní práva vlastní populace.

Na rozdíl od Ukrajiny, která čelí přímé vojenské agresi ze strany mnohonásobně silnějšího státu, a jejíž území je cílem otevřené anexní politiky Moskvy, Kosovo nevzniklo jako důsledek expanze, ale jako krajní řešení dlouhodobé humanitární a politické krize. Blanárovo přirovnání tak nejenže ignoruje historický kontext, ale navíc přispívá k legitimizaci imperiální logiky, se kterou Rusko odůvodňuje svůj útok na sousední stát.

Nutno podotknout, že Slovensko je jednou z mála evropských zemí, které Kosovo neuznávají. Důvodem je především obava z precedentu jednostranného vyhlášení nezávislosti, který by mohl ovlivnit postavení menšin a separatistických tendencí v některých státech, včetně Slovenska samotného.