Západ vzteky bez sebe: Proč mají autoritářské režimy mnohdy navrch?

Na přitažlivosti Erdoganovy strany AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje) má podle pozorovatelů velký podíl rostoucí prosperita země. Erdogan ovšem není jediný, širokou veřejností oblíbený, autoritářský vládce. Viktor Orbán, jenž údajně také podporuje neliberální vládu, si v Maďarsku udržuje podobně vysokou podporu.

Pokud by se dnes v Rusku konaly volby, prezident Vladimír Putin, by v nich se značnou převahou zvítězil. Podobně i Si Ťin-pching, který, jak se zdá, činí vládu jedné strany v Číně ještě autoritárštější, by nepochybně vyhrál v případě, že by se vláda obtěžovala volby vypsat.

Úspěšnost těchto vůdců mnohdy dráždí Američany a obyvatele západní Evropy, kteří věří, že pluralitní demokracie je přirozeným politickým uspořádáním moderního světa. Přesto je zřejmé, že v některých zemích se většina voličů rozhoduje pro autoritářské vládce, kteří nestrpí skutečnou opozici a prosazují svou vlastní vizi.

Mnoho ekonomů se domnívá, že průmyslový rozvoj v moderní době vyžaduje silnou občanskou společnost, jíž se daří pouze v demokratickém prostředí, kde mezi sebou o hlasy voličů soupeří sobě rovné strany. Jinými slovy, že autoritářské ekonomiky jsou ze své podstaty nestabilní. Tak jednoduché to ovšem není.

Pravdou je, že autoritářští vládci v minulém století většinou přijímali v konečném důsledku katastrofální přístup k ekonomice. Komunisté i fašisté věřili v silnou státní kontrolu. Na chvíli to, zdá se, fungovalo v Sovětském svazu, kde se ovšem tento sytém nakonec zhroutil. Moderní autoritářské ekonomiky nicméně v tomto ohledu pokročily a usilují o to, aby podnikání prosperovalo. Stát se již nesnaží ekonomiku dusit, snaží se ji vést jen do té míry, aby se ujistil, že o vládu a národ je dobře postaráno.

Čína tak dosahuje mimořádného růstu HDP a velmi dobré výsledky má také Turecko a Maďarsko. Ve všech těchto zemích přitom patří majitelé malých a středních podniků mezi nadšené zastánce vlády. Méně nadšení jsou již podnikatelé v Rusku, ale i zde se přes značnou korupci ekonomice daří lépe než v časech Sovětského svazu. Pravdou ovšem zůstává, že velké společnosti se sídlem v takovýchto zemích musí s politickým vedením spolupracovat mnohem úžeji než jejich firemní kolegové v zemích se skutečnou pluralitní demokracií. Obě zřízení ovšem mají více společného než odlišného.

Zatímco novodobé autoritářství se od liberální demokracie v politické rovině zřetelně liší, ekonomické modely zas tak odlišné nejsou. A stejně jako v případě USA a evropských zemí má i autoritářský způsob vlády své výhody a nevýhody. Tradiční místní autority v chudých zemích se například často vyhýbají užitečnému pokroku. Upřednostňování vlastních zájmů lze nicméně považovat za ekonomický problém i v bohatších demokraciích, kde silné vlády například nemusí brát v potaz návrhy na výstavbu nového letiště či městského železničního spojení.

Autoritářské vlády se vyznačují také velkou akceschopností, přičemž rostoucí ekonomický náskok Číny nad Indií vychází právě z odlišného politického stylu. V obou zemích bují korupce, vzdělání je zde podobně ceněné a místní orgány mají přibližně stejné množství autonomie. Centrální čínská vláda je nicméně schopná zajistit mnohem rychleji a mnohem více cest investorům.

Neoautoritářství s sebou přináší i mnohé významné ekonomické nevýhody. Bez silných nevládních organizací neexistuje nikdo, kdo by bránil úplatkářství a korupci. Vládní představitelé a lidé jim blízcí tak mohou ve velkém protiprávně hromadit majetek nebo beztrestně porušovat zákony. Neoautoritářské vlády také všeobecně spíše upřednostňují jiné cíle, než jsou ty ekonomické. Putin a Si Ťin-pching jsou nacionalisté a také Erdogan staví na kulturní a regionální politické agendě, přičemž právě tyto politické ambice mohou ekonomiku poškodit.

V současnosti nejspíš negativa autoritářských ekonomik převažují nad pozitivy. Avšak stejně jako se začal vyvíjet a vzkvétat liberální systém, mohou se i autoritářské ekonomiky vydat podobnou cestou.