GLOSA | Politici se naučili, že nic nemusí dodržet. Marnotratnost vždy zaplatí starý známý „někdo jiný“

Stejně jako každé čtyři roky, i letos se před volbami dočkáme záplavy skvělých slibů. Když by se splnily všechny, co jich strany rozdávají na billboardech, v debatách a na sociálních sítích, mohla by Česká republika vstát z popela – ekonomika by vzkvétala, školství by fungovalo jako švýcarské hodinky, zdravotnictví by nekolabovalo, bezpečnost by byla neprůstřelná a bydlení dostupné i pro normální lidi. Jenže víme, jak to chodí.

Za čtyři roky se zase ohlédneme a zjistíme, že realita si šla jako vždy svou vlastní cestou. Sliby splaskly, frustrace zůstala. A přestože si to málokdo přizná, víme to už teď. Tenhle scénář jsme viděli tolikrát, že už ani nepřekvapí.

Je pravda – a je dobré to neopomínat – že žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě. Veřejný dluh máme oproti většině evropských států stále relativně nízký a podle mezinárodních žebříčků patří kvalita naší demokracie k nejvyšším vůbec. To není samozřejmost. A je fér přiznat, že za to mohou všechny vlády, které se za posledních třicet let vystřídaly u moci. Ať už si o nich myslíme cokoliv, každá k tomu přispěla. Ani jeden premiér nebyl úplnou katastrofou, pokud se na to díváme čistě datově.

Jenže mezi tím, co říkají statistiky, a tím, co zažívají lidé na vlastní kůži, je obrovský rozdíl. Udržet rodinný rozpočet je dnes pro spoustu lidí každodenní boj. Ceny potravin, energií, nájmů i základních služeb narostly natolik, že mnoho domácností jede na hraně. Není divu, že přibývá těch, kteří končí v dluzích. Některá opatření už sice začínají fungovat – například snahy o oddlužení – ale to je jen hašení požáru. Zásadní je, aby se lidé do dluhové pasti vůbec nedostávali. A to je v dnešní ekonomice skoro nadlidský úkol.

A tak nastupují politické strany se svými zázračnými plány. ANO, SPD a nově i Stačilo přicházejí s nabídkou „řešení“, která znějí na první poslech skvěle. Nulová DPH na základní potraviny, levnější hypotéky, tisíce nových bytů, masivní růst důchodů, více peněz na školství, zdravotnictví i na rodičovské příspěvky. K některým z těchto líbivých slibů se postupně přidávají i vládní strany. Ano, ty samé strany, které se doposud snažily držet image „rozumných hospodářů“, co nepodléhají populismu a myslí na udržitelnost veřejných financí.

Vždyť přece nemohou zůstat pozadu, když opozice sype dárky z rukávu. A tak i z vládních úst začínáme slýchat sliby o dostupnějším bydlení, o zmírnění daňového zatížení, o masivní podpoře rodin, o důstojných důchodech a tak dále. Ve snaze udržet si voliče se najednou i „rozumní“ ochotně přizpůsobují tónu doby – a tím se de facto vzdávají toho, co je mělo odlišovat.

A výsledkem je, že nakonec není rozumný nikdo. Všichni se zapojují do soutěže v přihazování dalších výdajů, jako by státní kasa byla bezedná. Jenže ona není. Státní rozpočet má svoje limity, a ty se už dneska povážlivě napínají. Ačkoliv se to nikomu moc nechce přiznat, každý nový slib, každý další balíček pomoci, každá miliarda navíc – to všechno bude potřeba někde zaplatit.

A právě tady přichází ten drobný detail, o kterém se taktně mlčí. Pokud se stát rozhodne tyto sliby skutečně naplnit, nebude mít jinou možnost než sáhnout na daně. Zvýšit je. Možná ne hned, možná ne najednou – ale bude muset. Jenže zvyšování daní není zrovna téma, které by vám vyhrálo volby. Říct před hlasováním nahlas „ano, budeme vám brát víc peněz“, to je politická sebevražda. A tak o tom raději nikdo nemluví. Všichni vědí, že to přijde, ale všichni doufají, že se to nějak obejde – nebo alespoň že to bude řešit už někdo jiný.

A tohle je přesně ten problém, kterému čelíme dnes. Věčná hra na „to už bude řešit někdo jiný“. Neodpovědnost se stává standardem. Politické rozhodnutí s dopadem na desetiletí se schvaluje s vědomím, že jejich důsledky už bude žehlit jiná vláda. A když pak přijde realita, první, co politici udělají, je, že začnou hledat viníka.

Přesně tak to dopadlo i s Green Dealem. Byla to právě vláda Andreje Babiše, která ho aktivně podpořila, hlasovala pro něj a zároveň do státního rozpočtu zanesla takové výdajové závazky, které už v době schválení připomínaly spíš časovanou bombu. Nešlo jen o podporu transformace energetiky, nýbrž i o řadu dalších výdajů, jejichž dlouhodobá udržitelnost byla více než diskutabilní. A samozřejmě se s tím nijak systémově nepočítalo.

Když pak přišla vláda Petra Fialy a pokusila se rozpočet udržet aspoň trochu v mantinelech, rychle narazila. Změny bolely, byly nepopulární, a zároveň se ukázalo, že některé výdaje prostě nejde jen tak seškrtat. Jenže místo toho, aby zaznělo férové „ano, tohle jsme způsobili my všichni“, začal Andrej Babiš obracet. Obvinil vládu z neschopnosti, asociálnosti a neschopnosti řídit stát. A udělal z toho hlavní munici pro svou kampaň. Bez ohledu na to, že to byla částečně jeho vlastní mina, která občanům právě explodovala pod nohama.

A ono mu to – alespoň podle všeho – zafungovalo. Vše nasvědčuje tomu, že se do Strakovy akademie opět vrátí. A tím se znovu otevírá cesta k bezbřehému zadlužování, marketingově efektním, ale ekonomicky neudržitelným rozhodnutím. K vládnutí, které neřeší systém, ale momentální nálady. Jenže zadlužování je jako sněhová koule – čím déle ji valíte, tím víc narůstá. A až dojde k bodu zlomu, bude už pozdě řešit, kdo za to může.