KOMENTÁŘ | Dva týdny, které změnily svět. Co začal Hegseth a Vance dokončil Trump hádkou se Zelenským

Tento vývoj znamená zásadní posun ve vztazích mezi USA a Evropou, které se začínají proměňovat v ryze transakční partnerství. Zatímco Spojené státy dříve podporovaly evropskou bezpečnost jako součást širší geopolitické strategie, nyní si Evropa musí klást otázku, zda je schopna zajistit svou obranu sama.

Projevy Hegsetha a Vance zároveň odhalily tvrdou realitu: USA pohlížejí na Evropu jako na slábnoucí a neefektivního partnera, který si dlouhodobě zanedbává obranné kapacity. Tento pohled je umocněn skutečností, že Evropa v posledních desetiletích věnovala jen minimální prostředky na vlastní obranu a spoléhala na americkou ochranu.

Nedávný summit v Paříži, svolaný narychlo po těchto projevech, ukázal hluboké rozpory mezi evropskými státy. Některé země se cítily být vyloučeny, jiné kritizovaly nedostatek jednotné strategie. Místo toho, aby Evropa vyslala jasný signál o své připravenosti jednat, prohloubily se její vnitřní rozpory.

Následná hádka amerického a ukrajinského prezidenta pak ukázala, že Trump může tíhnut ve válce spíše k ruské straně, a jakákoliv další podpora Ukrajiny se jeví jako přinejmenším nejistá, podle některých expertů dokonce i jako nemožná.

Jednou z možností, která se rýsuje jako kompromis mezi USA, Evropou a Ruskem, je vyslání evropských mírových jednotek na Ukrajinu. To by mohlo být součástí širší dohody, kterou by prezident Trump mohl navrhnout Moskvě.

Tento plán však přináší mnoho nejasností. Bylo by nutné zajistit mandát OSN, který by musely schválit Francie a Velká Británie jako stálí členové Rady bezpečnosti. Muselo by být jasně vymezeno, jaký by byl cíl mise, pravidla pro použití síly a podmínky jejího ukončení. Dále by bylo třeba zajistit efektivní velení, logistickou podporu a leteckou obranu, aby jednotky nebyly snadným terčem pro ruské provokace.

Nasazení evropských vojenských jednotek na Ukrajinu by s sebou neslo vážná rizika. Největší hrozbou je možnost přímého střetu mezi NATO a Ruskem, zejména pokud by Moskva zaútočila na některou ze zemí aliance. Každá evropská země by se musela sama rozhodnout, zda se mise zúčastní, ale bez záruk, že Washington bude stát po jejím boku.

Trumpova administrativa sice naznačuje, že by Spojené státy rády přenechaly větší odpovědnost Evropě, ale zároveň se Evropa nemůže spoléhat na to, že by Washington zasáhl, pokud by konflikt eskaloval. To vyvolává otázku, zda má Evropa kapacity a vůli čelit ruské agresi sama.

Evropa nyní stojí před zásadním rozhodnutím: buď se smíří s tím, že bude hrát podřadnou roli v mezinárodní politice, nebo začne budovat skutečně nezávislé obranné schopnosti. Pokud bude transatlantická spolupráce nadále oslabovat, bude nutné posílit společnou obranu, a to i za cenu vyšších investic do vojenských kapacit.

Ať už budoucnost přinese jakékoliv scénáře, Evropa se musí připravit na možnost, že éra bezpodmínečné americké podpory je u konce. Výzva, které čelí, je jasná: buď se stane strategicky autonomní silou, nebo bude nadále závislá na rozhodnutích přicházejících z Washingtonu.