KOMENTÁŘ | Írán není Irák. Trump má před sebou nemožné rozhodnutí

Rozhodnutí, zda Spojené státy skutečně zaútočí na Írán a tím fakticky podpoří izraelské strategické cíle, leží výhradně na bedrech prezidenta Trumpa. Tento moment připomíná jiné historické okamžiky, kdy Bílý dům stál na prahu války, jež měla změnit region – a zároveň zatížit Spojené státy důsledky, které trvají dodnes.

Stačí se vrátit zpět k rozhodnutí George W. Bushe o invazi do Iráku v roce 2003. Tehdy šlo o válku vedenou pod záminkou neexistujících zbraní hromadného ničení. Výsledkem byla destabilizace regionu, rozmach radikálního islamismu a ztráta důvěry v americkou zahraniční politiku.

Trump nyní čelí podobné volbě – jen soupeř je jiný a podmínky jsou zásadně složitější. Írán totiž není režim v rozkladu. Na rozdíl od Iráku po letech sankcí a mezinárodní izolace má Teherán stále funkční a motivovaný stát, silnou armádu, propracovanou doktrínu asymetrického boje a síť zástupných sil v celém regionu. A co víc – má významné spojence v podobě Ruska a Číny, kteří rozhodně nebudou ochotni sledovat americký zásah s rukama v klíně.

Zatímco v případě Iráku Spojené státy čelily spíše formální opozici, v případě Íránu nelze očekávat mezinárodní mandát. „Koalice ochotných“ tentokrát nebude. Mandát OSN je prakticky vyloučen – jakékoli hlasování v Radě bezpečnosti zablokuje Peking i Moskva. Americký zásah tak bude znovu vnímaný jako unilaterální akce, v očích mnoha států ilegální a nelegitimní.

A právě tady se skrývá první velké riziko. Zásah bez mezinárodního souhlasu posílí narativ Teheránu, že čelí agresi a má právo se bránit. Írán přitom nebude reagovat konvenčně. Ve hře je okamžité zaminování Hormuzského průlivu, klíčového bodu pro globální energetický trh. Jen tato akce by mohla způsobit šokové zdražení ropy a plynu a uvrhnout svět do zase nové ekonomické nejistoty. Americké námořnictvo by mohlo být v pasti, a s ním desetitisíce vojáků v regionu.

Další scénář zahrnuje zásahy prostřednictvím proíránských milic v Iráku, Sýrii, Libanonu či Jemenu. Útoky dronů, balistických střel, sabotáže proti americkým základnám i spojeneckým cílům v Perském zálivu. Američané by se mohli ocitnout v pozici nikoliv osvoboditelů, ale okupantů – obklopených asymetrickými hrozbami, které nevyřeší ani technologická převaha.

Trump tímto rozhodnutím riskuje nejen osudy amerických vojáků, ale i domácí stabilitu. V zemi, která je po dvou dekádách blízkovýchodních válek válkou unavená, by mohly propuknout masové protesty. Spojené státy už dnes čelí vnitřním rozkolům a nový konflikt, jehož důvody budou zpochybňovány od prvního dne, by mohl situaci ještě zhoršit.

Samozřejmě, izraelský tlak a strategická kalkulace nejsou zanedbatelné. Pro Izrael je íránský jaderný program existenční hrozbou a v Trumpovi vidí spojence, který je ochoten jít dál než jeho předchůdci. Jenže prezident Spojených států nemá odpovědnost jen vůči spojenci, má ji vůči zemi, kterou vede, a světu, jehož bezpečnost může zásadně ohrozit.

Trumpovo rozhodnutí není jen otázkou vojenské taktiky či geopolitického kalkulu. Jde o zásadní volbu s morálními, právními i politickými důsledky, které přesahují blízkovýchodní region. Je to krok, který může navždy přetvořit Blízký východ a zároveň otřást globálním pořádkem. Historie Trumpovi za jeho rozhodnutí (ať už bude jakékoli) možná velice brzy vystaví účet. A ten může být daleko vyšší, než si dnes dokážeme vůbec připustit.