KOMENTÁŘ | Izrael opět zachraňuje svět. Před čtyřiceti lety se mu to povedlo se Saddámem, teď se pokouší o totéž proti Íránu

V červnu 1981 podniklo izraelské letectvo bleskový úder na irácký jaderný reaktor Osirak. Operace trvala jen několik minut, ale její mezinárodní odezva byla okamžitá a hlasitá. Izrael byl obviněn z porušení mezinárodního práva a z jednostranné agrese. Kritika přišla nejen od tradičních oponentů, ale i od nejbližšího spojence – Spojených států, které tehdy balancovaly mezi loajalitou k Izraeli a vlastními zájmy v regionu. Jenže o deset let později, když Saddám Husajn napadl Kuvajt, už málokdo pochyboval o tom, že izraelský zásah byl na místě a možná i rozhodující.

Dnes se dějiny opakují. Izrael znovu čelí hrozbě z regionu – tentokrát z Íránu, který dlouhodobě rozvíjí svůj jaderný program. Navzdory opakovaným mezinárodním výzvám Írán pokračuje v obohacování uranu, které už dávno překročilo meze mírového využití. Teherán tvrdí, že jeho program je čistě civilní. Jenže skutečnost, že uran obohacuje až na 60 %, tuto verzi vážně zpochybňuje. Pro běžné reaktory postačí 3 až 5 %, přičemž hranice 20 % už značí vysoce obohacený materiál. A 60 %? To je technicky jen krůček od zbraňového uranu.

Izrael proto znovu zasáhl – bez mandátu OSN, ale s odhodláním předejít tomu, co považuje za existenční hrozbu. Cílem byly klíčové íránské jaderné lokality ve Fordo, Natanzu a Isfahánu. Teprve po týdnu se k němu připojily Spojené státy. Prezident Donald Trump oznámil, že americké bombardéry B-2 provedly údery s použitím speciálních hlubinných pum určených pro podzemní cíle. „Íránské jaderné kapacity jsme zcela zlikvidovali,“ prohlásil.

Fakt, že se Washington zapojil až poté, co Izrael udeřil první, zvýrazňuje dilema, před kterým Západ stojí: máme informace, víme o riziku, ale chybí nám politická vůle jednat dříve, než se situace vymkne kontrole. Preventivní zásah je vždy kontroverzní; jenže stejně kontroverzní je s postupem času i nečinnost.

Izrael jedná z přesvědčení, že jaderný Írán by byl hrozbou jeho samotné existence. A není v tom sám. Tiše mu přitakávají i některé arabské země v Perském zálivu, které dobře vědí, že proti jadernému státu je jakákoli konvenční válka téměř nemožná. A že jakmile Teherán překročí jaderný práh, návratu už nebude.

Zbytek světa má nyní na výběr: může znovu odsoudit izraelsko-americké údery jako narušení suverenity, nebo si připustit, že někdo možná znovu zasáhl v poslední možnou chvíli. A že časem se tento krok může ukázat jako nezbytný – stejně jako v 80. letech.