KOMENTÁŘ | Komunisté půjdou s kýmkoli, hlavně se vrátit k moci. Slovy o jejich podpoře se vybarvil i Turek

Předseda hnutí Motoristé sobě Filip Turek nedávno vzbudil nemalý rozruch, když připustil, že by, v krajním scénáři, raději viděl vládu za podpory komunistické koalice Stačilo než kabinet tvořený Piráty nebo hnutím STAN. Turek tím nepřímo naznačil, že jeho hlavním politickým nepřítelem už nejsou komunisté, ale středoví až liberální političtí aktéři.

Tato slova ovšem nezůstala bez odezvy, a to přímo z vlastních řad. Jeho výrok okamžitě narazil na nesmlouvavý odpor místopředsedy Motoristů Petra Macinky, který se distancoval od jakéhokoliv náznaku spolupráce s komunistickými silami. Znepokojivé signály o potenciálních aliancích však přicházejí i z jiných koutů politického spektra.

Lídr krajně pravicové SPD Tomio Okamura oznámil, že se domluvil na „paktu o neútočení“ s předsedkyní komunistů Kateřinou Konečnou. Tento tichý souhlas o zdržení se vzájemné kritiky má pravděpodobně jediný účel, jímž je zabránit štěpení antisystémových voličů a umožnit oběma stranám zaměřit se na společný cíl, kterým je sesazení vlády koalice Spolu a hnutí STAN.

Přesto však zůstává otázkou, zda tato domluva není jen prázdné gesto. Přes dočasnou taktickou shodu zůstávají ideové základy obou hnutí hluboce neslučitelné. Komunisté mluví jazykem sociální rovnosti, kolektivních práv a silného státu, zatímco SPD staví na nacionalismu, individualismu a odporu k nadnárodním strukturám. V praxi to znamená, že i kdyby se tyto dvě formace po volbách ocitly ve stejné vládní většině, každý další krok by provázely neshody, obstrukce a nejistota.

Tato paradoxní situace vyvolává asociaci s jedním z nejznámějších momentů moderních dějin, konkrétně paktem Molotov–Ribbentrop z roku 1939. Tehdy se nacistické Německo a Sovětský svaz, ideologicky zcela nesmiřitelné režimy, dohodly, že na sebe nebudou útočit. Výsledkem nebyl mír, ale destrukce ve formě invaze do Polska, jeho rozdělení a roztočení kol války, která nakonec zachvátila celý svět.

Již o necelé dva roky později se Adolf Hitler rozhodl smlouvu porušit a napadl Sovětský svaz. Historie tak dala jednoznačně najevo, jak vratká a krátkodechá bývá spolupráce mezi krajní pravicí a krajní levicí, byť dočasně motivovaná společným nepřítelem.

V tomto světle se může dnešní „pakt o neútočení“ mezi SPD a komunisty jevit jako varovný signál. Ne proto, že by hrozila invaze, ale proto, že podobné aliance bez pevného hodnotového ukotvení nepřinášejí stabilitu, ale chaos. Stačí jeden nesoulad v klíčové otázce, jako je migrace, NATO nebo daně, a celá konstrukce se zhroutí jako domeček z karet.

Je tedy velmi pravděpodobné, že i kdyby se SPD a Stačilo po volbách ocitly na stejném břehu, dlouhodobě společně vládnout by nezvládly. Jejich jediným skutečným pojítkem je odpor ke stávající vládě, a to je pro správu země nejen málo, ale z hlediska stability a důvěryhodnosti dokonce nebezpečně málo.

Komunisté v Česku zažívají zvláštní období. Po historickém vypadnutí ze Sněmovny v roce 2021, které znamenalo zásadní přelom v porevoluční politice, se KSČM zoufale snaží o návrat na scénu. Jejich dnešní snaha znovu se přiblížit moci nepůsobí jako promyšlená obnova, ale spíše jako horečnatý pokus zachytit se čehokoliv, co je ještě ochotno s nimi spolupracovat.

V letošních volbách je jejich hlavním nástrojem koalice Stačilo, v níž se schovávají za jakýsi podivně páchnoucí sociálnědemokratický kabát. Tato aliance je však spíše sňatkem z rozumu než ideovým partnerstvím. Komunisté v ní nevidí nové ideové ukotvení, ale příležitost k návratu do parlamentu, a tedy hlasovacím přístrojům, poslaneckým platům a možnosti znovu ovlivňovat veřejné dění zevnitř systému, který desítky let kritizovali.

V kampani přitom KSČM vsadila na novou rétoriku, kdy se snaží klást důraz na jakousi „utlačovanou většinu“, sociální práva a protivládní hněv. Nicméně historická paměť je stále živá a otázka zní, zda voliči tento převlek skutečně přijímají, nebo jen krátkodobě tolerují jako menší zlo vůči jiným stranám. Komunisté vědí, že čas pracuje proti nim a jejich tradiční voličské jádro stárne a noví mladí voliči o jejich ideologii většinou nestojí.

O to větší je jejich motivace vrátit se do hry nyní právě teď. Jejich účast ve vládě by ale znamenala nejen politickou reinkarnaci, ale také symbolický návrat aktéra, který po desítky let deformoval českou společnost a utlačoval jakýkoli demokratický vývoj. Otázkou zůstává, zda si tuto skutečnost uvědomují i jejich potenciální partneři, nebo zda se touha po pár mandátech stala silnějším argumentem než jakékoli morální zásady.