KOMENTÁŘ | Okamura v čele Sněmovny otestuje zralost české demokracie. Extremismus se dostane do centra politického dění

Okamura, lídr koalice SPD, podle všeho usedne do čela Poslanecké sněmovny. Převzetí této pozice, jedné z nejvýznamnějších ústavních funkcí v zemi, mu poskytne značný vliv, a to jak institucionální, tak symbolický. Funkce předsedy Sněmovny totiž není jen ceremoniální; jde o druhého nejvyššího ústavního činitele, který v případě nepřítomnosti prezidenta zastupuje hlavu státu. Získá tak přístup k procedurálním nástrojům, jež mohou výrazně ovlivňovat chod zákonodárného sboru i politickou atmosféru v zemi.

Taková koncentrace moci v rukou politika, který dlouhodobě reprezentuje krajně pravicové postoje a otevřeně zpochybňuje demokratické a prozápadní směřování České republiky, je znepokojivá. Je namístě se ptát, zda si Okamura a jeho hnutí SPD skutečně zaslouží obsadit post s takto zásadním významem.

Ve volbách totiž koalice SPD poměrně těsně překročila pětiprocentní hranici, čímž se ocitla spíše na okraji politického spektra než v jeho středu. Samotný fakt, že je Okamura kandidátem na předsedu Sněmovny, tak zřejmě odráží spíše pragmatickou kalkulaci Andreje Babiše než uznání skutečné politické síly SPD. Pro hnutí ANO může být totiž výhodnější „odměnit“ Okamuru ceremoniální funkcí, než mu umožnit přímý vliv na vládní rozhodování.

Podobné otázky ovšem vždy vyvstávaly a vyvstávají i v případě Markéty Pekarové Adamové, předsedkyně TOP 09, která je předsedkyní Sněmovny dosud. Tato strana při minulých volbách získala 14 křesel, zatímco SPD 20. Nyní se poměr ještě výrazněji změnil: TOP 09 obsadila pouze devět křesel, zatímco SPD patnáct. Pokud bychom tedy posuzovali nárok na vysoké parlamentní funkce čistě podle volebního výsledku, rozdíl mezi oběma politiky není zásadní. Oba reprezentují menší, ideově vyhraněné strany, jejichž vliv ve Sněmovně stojí a padá s ochotou větších partnerů s nimi takticky spolupracovat.

Jeho nástup tak neznamená pouze personální změnu, ale i symbolický posun v samotném vnímání hranic přijatelného. To, co bylo ještě před několika lety považováno za krajní mez veřejné debaty, se dnes dostává do samotného centra moci. Tím se testuje odolnost českého ústavního systému – jeho schopnost čelit politickým aktérům, kteří využívají demokratické procedury k prosazování agendy, jež je s demokratickými principy v přímém rozporu.

Okamurova politická strategie se dlouhodobě opírá o princip trvalé polarizace. Neusiluje o kompromis ani konsensu, jeho síla spočívá v pěstování pocitu ohrožení, rozdělení společnosti na „my“ a „oni“, v hledání viníků a ve vyvolávání dojmů, že systém je proti „obyčejným lidem“ spiknutý. Tento přístup je sice z volebního hlediska účinný, ale z hlediska fungování státu destruktivní. Vytváří atmosféru permanentního konfliktu, v níž se instituce, včetně Parlamentu, mění v bitevní pole místo prostoru pro racionální diskuzi.

Není přitom náhodou, že Okamura dokázal přežít několik politických krizí, které by jiné lídry smetly. Jeho pozice stojí na schopnosti přetavit i vlastní selhání v důkaz údajné perzekuce ze strany „elit“. Každá kritika, byť oprávněná, se v jeho narativu stává potvrzením existence spiknutí proti „hlasům lidu“. Tento mechanismus imunizace vůči faktické odpovědnosti je typickým znakem populistické politiky a ve vrcholné ústavní funkci představuje potenciálně velmi nebezpečný precedens.

Znepokojivý je rovněž jeho vztah k médiím. Okamura dlouhodobě odmítá základní princip transparentnosti, napadá novináře a označuje je za „aktivisty“ či „sluhy systému“. Takový přístup, pronášený z pozice druhého nejvyššího ústavního činitele, může mít demoralizující účinek na celou veřejnou debatu. Normalizuje agresivní jazyk, oslabuje respekt k faktům a snižuje váhu ověřitelných informací. Společnost, která si zvykne na tento způsob komunikace, ztrácí imunitu vůči dezinformacím a tím i schopnost rozlišovat mezi pravdou a propagandou.

Dalším rizikem je Okamurův vztah k mezinárodním závazkům České republiky. Jeho odmítavý postoj k Evropské unii a NATO není jen projevem politického názoru, ale i signálem, že základní orientace státu může být zpochybněna zevnitř institucí, které ji mají chránit. Předseda Poslanecké sněmovny se účastní klíčových jednání s mezinárodními partnery, reprezentuje parlamentní demokracii navenek a symbolizuje kontinuitu české státnosti. Pokud tuto roli převezme člověk, který se opakovaně vymezoval proti samotným pilířům zahraniční politiky země, vzniká nebezpečný rozpor mezi formou a obsahem.

Z hlediska systému moci je to moment, kdy se ukazuje, jak křehká může být rovnováha mezi legitimní volbou a ochranou demokratických hodnot. Ústava nepočítá s tím, že se do jejích vrcholných funkcí dostane někdo, kdo zásadně zpochybňuje jejího ducha. Právě v tom spočívá systémové riziko. Ústavní rámec sám o sobě nedokáže bránit demokracii před lidmi, kteří ji využívají jako nástroj k jejímu oslabení.

Česká demokracie se tedy nachází ve zkoušce své zralosti. Není to test odvahy opozice ani schopnosti koalic vyjednávat, ale test schopnosti společnosti rozpoznat, kdy se demokratické procedury stávají zbraní proti demokratickým hodnotám. Pokud tento signál nepochopíme, riskujeme, že jednou zjistíme, že jsme si své instituce nechali obsadit lidmi, kteří v ně samotné nevěří.