KOMENTÁŘ | Rok ruské agrese proti Ukrajině, aneb dvě klíčové otázky, na které marně hledáme odpověď

Nejzásadnější otázka pochopitelně zní, kdy válka skončí. Vývoj v uplynulém půl roce ani ráz dostupných informací neumožňují při hledání odpovědí vykročit ze spekulativní roviny. Odhodlání klíčových postav ruského režimu pokračovat v boji a pokusit se vojensky dosáhnout alespoň některých cílů, které sledoval původní plán operace, je zjevně silné. Nic na tom zatím nezměnily dílčí porážky, podstatné ztráty i politická a ekonomická cena, kterou Rusko za své expanzivní dobrodružství platí.  

Stejné odhodlání projevuje přinejmenším navenek ukrajinská politická reprezentace a armáda. Povzbuzeno tím, že dokázalo ustát úvodní ruský úder, odrazit postup ruských sil u Kyjeva a následné i na jihu a jihovýchodě a posléze provést několik úspěšných protiofenziv, razí vedení prezidenta Volodymyra Zelenského tezi o obnovení celistvosti Ukrajiny v hranicích před rokem 2014, tedy před vznikem separatistických republik na Donbasu a ilegální ruskou anexí Krymu.  

Klíčovou roli ve všech zmíněných úspěších bránící se strany hrála vojenská, politická i ekonomická podpora Západu. Ta neslábne (zjevně nejen z morálních, ale také mnohem pragmatičtějších pohnutek), v některých ohledech naopak sílí. Nedochází ani k vytrvalejšímu tlaku obyvatelstva zemí, které poskytují Kyjevu vitální pomoc, aby tamní vlády upřednostnily před pomocí Ukrajině obnovu hospodářské spolupráce s Ruskem s cílem rychle překonat s válkou spojené problémy, především energetickou krizi.  

Konflikt nemůže skončit, dokud jedna ze stran tohoto pomyslného trojúhelníku dramaticky nezmění svůj postoj. Spolehlivé indikátory, kdy se tak stane, nemáme. Z nedávné historie ovšem víme, že opotřebovávací války, obzvláště ty s výrazným zapojením silných vnějších aktérů, mohou trvat dlouho. V tomto směru zní ujišťování, že střet letos bude rozhodnut na bojišti, jako fakty a zkušeností nepříliš podložený optimismus. Ukrajina je navíc pro mnohé stále více zástupným konfliktem mezi Západem a Ruskem, přičemž touto optikou na něj zjevně nahlíží i Kreml. Úterní projev Vladimira Putina před ruskými zákonodárci nemohl být v tomto směru výmluvnější. 

Druhou otázkou, která s tou první úzce souvisí, jsou okolnosti, jež mohou přinést konec konfliktu. Možností není neomezené množství. Jednu představuje zásadní vojenský průlom té či oné strany. Nic mu nyní nenasvědčuje. Ačkoliv jde z pochopitelných důvodů nadále o značné politické tabu, objevují naopak se informace a opatrná slova z úst západních podporovatelů Ukrajiny, že opětovné dobytí všech Ruskem okupovaných území není dost možná realizovatelné. Důvodem je i to, že by nejspíš bylo podmíněno takovou eskalací konfliktu, kterou s ohledem na ruský jaderný arzenál nehodlají klíčoví spojenci Kyjeva riskovat. Zároveň se zdá, že faktor výrazné technologické převahy západních zbraní a technologií i odhodlanost ukrajinské armády dokážou vyvážit početní převahu a lidské zdroje agresora a bránit mu v nové úspěšné ofenzivě. 

To ještě neznamená, že v jistou chvíli nedospěje ukrajinská společnost či politická reprezentace k názoru, že materiální a lidské ztráty jsou neúnosně vysoké, tudíž je třeba zahájit politická jednání o ukončení bojů. Nutno zdůraznit, že pokud k takovému posunu skutečně dojde, měl by vycházet z postoje samotných Ukrajinců, nikoliv z vnějšího nátlaku na ně. Ovšem stejně jako je nemístné nutit napadeného, aby v zájmu jiných ustoupil agresorovi, nelze na Ukrajince apelovat, aby položili větší oběť, než jsou sami ochotní. Jde o relevantní scénář, který by Západ měl brát v potaz, třebaže nemá jakoukoliv legitimitu k němu Ukrajinu aktivně podněcovat. 

Pak je zde eventualita razantního obratu přístupu Západu k ukrajinskému konfliktu. Ač se nyní nezdá jako pravděpodobný, z dlouhodobější perspektivy jej nelze zcela vyloučit. Přivodit jej může nejen volební vítězství Rusku více nakloněných politických sil v klíčových západních zemích, ale například i nový nečekaný ekonomický šok (jakým byl třeba covid). Lze také předpokládat, že s přibývajícími měsíci bude západní společnost vůči válce na východě stále více apatická, především pokud situace na bojišti ztratí dynamiku a budou se stupňovat domácí problémy. Při veškerém respektu k dosavadním výkonům ukrajinských ozbrojených sil si přiznejme, že po zastavení západní pomoci by Kyjevu nezbylo nic jiného než se pokusit s Moskvou domluvit zastavení bojů, a to i za cenu dnes nepředstavitelných ústupků.  

Poslední možností zůstává vnitřní zvrat v Rusku. Je ostatně zmiňována prakticky od prvních neúspěchů invazních vojsk. S ohledem na uzavřenost dění ve vrcholných patrech ruské moci však není zřejmé, nakolik je tato varianta pravděpodobná. Jisté koneckonců není ani to, zda by případná nová vládnoucí garnitura skutečně k ukončení bojů přistoupila. Navzdory mnohým „zaručeným zprávám“, které se v tomto směru během uplynulého roku objevily, se stále pohybujeme v oblasti pomyslného věštění z křišťálové koule. 

Důležitých otázek vyvstává pochopitelně daleko více. Týkají se především budoucnosti válčících zemí, Ruska a Ukrajiny. Dokud ale nebude konflikt směřovat ke svému konci a nebude zřejmé jakou cestou, je jejich kladení poněkud předčasné, což platí dvojnásob o hledání odpovědí.