KOMENTÁŘ | Trumpova bezohlednost odhalila jedno podstatné. Americká ekonomická hegemonie je spíše impozantní dům z papíru

Rekordně dlouhý vládní shutdown ve Spojených státech se stal ukázkou nejtvrdšího politického střetu posledních let. Prezident Trump během něj sáhl ke krokům, které v moderní americké historii nemají obdoby. Jeho administrativa se uchýlila k bezprecedentnímu nátlaku – omezila potravinové lístky pro miliony nízkopříjmových Američanů, zastavila financování projektů ve státech řízených demokraty a pokusila se posílat federální zaměstnance domů bez mzdy, v některých případech dokonce s hrozbou propuštění.

Z Bílého domu přicházela jediná strategie – vyčkávat. Trump a republikánská většina v Kongresu odmítali vyjednávat a spoléhali, že ekonomický a sociální tlak donutí demokraty ustoupit. Cílem bylo zlomit jejich odpor a prosadit rozpočtový plán bez ústupků.

Klíčovým sporným bodem bylo financování zdravotní péče, konkrétně pokračování dotací na zdravotní pojištění v rámci systému Obamacare. Demokraté požadovali prodloužení mimořádných subvencí, které pomáhají milionům Američanů hradit zdravotní pojistky. Bez jejich prodloužení by podle odhadů Kongresového rozpočtového úřadu až dva miliony lidí přišly o pojištění, zatímco pojistné by pro miliony dalších prudce vzrostlo.

Republikáni označovali dotace za neúnosně drahé a nepřiměřený zásah státu. Trump argumentoval, že otázka zdravotních subvencí do rozpočtového zákona nepatří. Místo toho navrhoval systém přímých plateb lidem nebo takzvané zdravotní spořicí účty, z nichž by si občané péči hradili sami. Konkrétní návrh však Bílý dům nikdy nepředložil.

Podle Kongresového rozpočtového úřadu by prodloužení dotací stálo zhruba 23 miliard dolarů v příštím roce a téměř 350 miliard dolarů během následující dekády. Republikáni to označili za neudržitelný výdaj, zatímco demokraté varovali, že zrušení podpory povede k dramatickému propadu dostupnosti zdravotní péče. Po týdnech politického patu nakonec část demokratických senátorů ustoupila výměnou za příslib, že Senát o subvencích v budoucnu alespoň symbolicky hlasuje.

Zdravotní péče patří ve Spojených státech dlouhodobě k nejpalčivějším společenským otázkám. V zemi, která se ráda prezentuje jako světový lídr inovací a ekonomické síly, zůstává přístup k lékařské péči paradoxně jedním z největších selhání moderního kapitalismu. Na rozdíl od Evropy, kde je univerzální zdravotní systém považován za samozřejmost a základní prvek sociální stability, se v USA stává otázka zdraví především otázkou finanční.

Zda Američan dostane potřebnou léčbu, závisí nikoli na jeho zdravotním stavu, ale na výši mzdy nebo na tom, zda mu zaměstnavatel nabízí zdravotní pojištění. Pro statisíce lidí či dokonce miliony bez pojištění znamená i běžné ošetření astronomický účet. Zatímco v Evropě jsou výdaje na zdravotnictví pokrývány kolektivně prostřednictvím daní, ve Spojených státech pacient často platí tisíce dolarů z vlastní kapsy – někdy za péči, kterou by Evropan dostal prakticky zdarma.

Trumpova administrativa během shutdownu tuto propast ještě prohloubila. Tím, že zpochybnila federální dotace pro nízkopříjmové skupiny, dala jasně najevo, že přístup k lékařské péči považuje za privilegium, nikoli za základní právo. V praxi by zrušení těchto subvencí znamenalo, že miliony Američanů by se musely rozhodovat mezi návštěvou lékaře a zaplacením nájmu.

Současně vláda během rozpočtové krize sáhla k opatřením, která zasáhla nejzranitelnější vrstvy obyvatelstva. Omezení potravinových lístků, klíčového programu pomoci pro chudé rodiny, často způsobilo, že miliony lidí přišly o prostředky na nákup základních potravin. Charitativní organizace hlásily zvýšený tlak na potravinové banky, zatímco rodiče v chudších státech se ocitli před dilematem, zda zaplatit účty, nebo nakrmit děti.

Ještě dramatičtější dopad měl shutdown na federální zaměstnance. Tisíce lidí zůstaly týdny bez výplaty, přestože byli povinni chodit do práce – od pracovníků letištní bezpečnosti až po poštovní doručovatele. Mnozí z nich se museli spoléhat na půjčky, veřejné sbírky či potravinovou pomoc, aby vůbec přežili.

Tento stav byl výmluvnou ukázkou, jak tenká je v USA hranice mezi stabilitou a chudobou, i u lidí s plným pracovním úvazkem. Shutdown odhalil systémovou křehkost země, která se navenek prezentuje jako ekonomická supervelmoc, ale uvnitř svým občanům nedokáže zajistit ani jistotu jídla a základní zdravotní péče.

Trumpova administrativa tím vyslala znepokojivý signál, že je ochotna obětovat sociální jistoty vlastních občanů v politické hře o rozpočet. Ačkoli republikáni tradičně hovoří o osobní odpovědnosti a svobodě jednotlivce, jejich přístup během shutdownu ukázal pravý opak, tedy mocenský cynismus, v němž se člověk stává jen nástrojem politického tlaku.

Shutdown sice nakonec skončil, ale v americké společnosti po sobě zanechal hluboké jizvy – nedůvěru, rozhořčení a rostoucí pocit nejistoty mezi těmi, kteří si uvědomili, že v případě nemoci či výpadku příjmu se na stát spoléhat nemohou. Ve srovnání s Evropou tak Spojené státy působí čím dál méně jako vzor svobody a prosperity, a spíše jako varování, kam vede politika, která upřednostňuje ideologii a peníze před lidskou důstojností.