Špioni jsou všude kolem nás. Jak vypadá práce tajných agentů?

"Tajné služby mě najaly během studené války. Byl jsem v posledním ročníku na univerzitě v Oxfordu a jednou za mnou přišel můj učitel a řekl: "Co chceš dělat dál?" Řekl jsem mu, že jsem přemýšlel o službe v policejním sboru nebo v armádě a on odpověděl: "A přemýšleli jste o práci pro svou vlast?" Neměl jsem ponětí, o čem to mluví, řekl jsem mu: "Jo, jasně." Poté jsem dostal dopis od anonymního státního orgánu a v něm pozvání do Londýna na pohovor." Takhle začala kariéra Arryho Fergusona, který je dnes bývalý zpravodajský důstojník MI6 a působil jako tajný agent pro Národní vyšetřovací službu (NIS).

"Věděl jsem, že to nebude práce ve stylu Jamese Bonda, ale chtěl jsem o tom vědět víc. Vlastně jsem toho věděl opravdu málo, ani jsem neznal rozdíl mezi MI5 a MI6. Ale po několika rozhovorech jsem byl poslán na školení a věděl jsem, že je to jedinečná životní příležitost. Chtěl jsem zjistit, co za tou prací opravdu stojí," rozpovídal se bývalý agent pro deník The Guardian.

Ferguson upozorňuje, že nic jako "špionážní typ" člověka neexistuje. "Dodnes si nejsem jistý, co se jim na mě líbilo. Vždy jsem ale měl dobrou paměť na malé detaily. Zapomenu jména lidí po dvou minutách, ale pamatuji si spoustu zdánlivě nedůležitých detailů, které mohou být nakonec strašně důležité," svěřil se.

Služba vlasti, ale relativně bezpečná

Špioni se musí především smířit s tím, že jejich život bude velmi osamělý. Účastní se operací, o kterých nikdo na světě neví, a nemůžete se s nimi svěřit sni svému partnerovi. Tak to aspoň chodilo do roku 1990, poté se kariéra špehů změnila. Některá pravidla se zmírnila a vybraným členům vaší rodiny můžete něco málo prozradit, nikdy ale nemůžete diskutovat o detailech operace s jinými agenty. Každý má svoje místo. Mohli byste například zjistit, že někdo jiný byl uvězněn, mučen nebo zabit, protože jste svou práci neudělali pořádně. Když začínáte jako mladý rekrut, myslíte si, že je to práce, která vám vyhovuje, ale je emocionálně velmi zdrcující a s nikým se nesmíte o svůj pocit viny podělit. 

Přes to všechno není práce pro tajné služby příliš nebezpečná. V USA je to sice trochu jiné, protože agenti vidí sami sebe jako polovojenskou jednotku a pouští se do rizikovějších operací, než třeba britští špehové. ve většině případů ale funguje práce špiona na bázi učitel - rekrut. "Například když jsem chtěl zjistit více o íránské jaderné výrobě, nemohl jsem prostě vlézt do specializovaných zařízení, bez ohledu na to, jak dobře byla hlídaná. Mohl jsem ale zaměstnat vědce, který se v nich pohyboval. Pokud by se něco pokazilo, ten kdo by nesl zodpovědnost a trpěl, by byl on, ne já," svěřil se agent.

Každý operační důstojník zaměstnaný jako špeh má řadu různých krycích příběhů. Jedná se o šest až sedm různých typů krytí a zpravodajské služby mají za úkol vaše krytí udržovat v chodu. "Za mých časů jste si mohli jednoduše vytisknout cestovní pas, naskočit do letadla a odletět. Dnes to tak jednoduché není a technologické pokroky vyžadují více práce pro zachování vašeho krytí. Všechny operace jsou dnes složitější," podotkl Ferguson.

Život špeha ale není jen o nebezpečných akcích. Předchází jim řada příprav a výzkumů a dokonce i operační důstojníci, kteří mají řadu zkušeností, musí kolikrát nudně vyčkávat či zjišťovat naprosto banální informace. "Občas se při práci pro tajné služby opravdu dostanete do momentů, které jste si vysnili, ale mezi tím je spousta rutinní práce a zařizování prostředků. Musíte například chodit na schůzky, které nejsou prakticky k ničemu. Na tato dlouhá období se prostě musíte obrnit," dodal.

Nejlepší agenti? Úředníci

Obecně platí, že odhalit tajného agenta cizí země je díky propletené špionské síti nesmírně obtížné. Každé takové odhalení je tedy relativně vzácné. Například v lednu zadrželi v New Yorku agenti FBI tři ruské špiony pracující pro ruskou rozvědku. Agent FBI Gregory Monaghan tehdy uvedl, že ruští špioni se dělí na tři typy podle své působnosti. První typ ruských špionů je vysílán na hloubkové operace. Takový člověk obdrží novou identitu, najde si v cizí zemi normální práci a snaží se zakrýt všechna spojení do Ruska.

Druhý typ agentů svou náklonnost k Rusku skrývat nemusí. Často jsou to oficiální zástupci Ruské federace pracující jako diplomaté nebo úředníci. Tito lidé mají navíc výhodu, obvykle totiž obdrží diplomatickou imunitu a nemohou být v případě odhalení stíháni. Třetím typem ruských agentů jsou lidé ze soukromé a podnikatelské sféry, kteří jsou pod menším dohledem orgánů své domovské vlády a mnohdy o nich zpravodajské služby ani nevedou žádné záznamy.

Všechny tři typy agentů ale mají společný cíl - za pomocí vymyšlených životních příběhů živených zpravodajskými službami se infiltrují do cizí země, shromažďují nejrůznější data a provádí nábor dalších agentů (nejlépe úředníků, ať už státních, nebo například bankovních zaměstnanců), s jejichž pomocí vytváří špionskou síť. Ta je mnohdy schopna ovlivňovat soukromé instituce v dané zemi a nezřídka i politické představitele daných vlád.

Informace putují do domovské země, a pak...

Informace, které špioni v cizí zemi získávají, následně putují zabezpečenými cestami do domovské země. Rozvědka tyto údaje shromažďuje a datoví analytici je následně spojují se zprávami z dalších zdrojů, čímž vytváří obraz o celkovém stavu země, i o jednotlivých segmentech. Informace pocházející pouze od jednoho zdroje totiž mohou být zkreslené či postavené na nereálných základech, všechny zprávy od tajných agentů se proto musí ověřit. K ověřování informací skrze další nezávislé zdroje či jiné agenty se přistupovalo zejména za druhé světové války, kdy například americké výzvědné jednotky zachytávaly rádiovou komunikaci japonských armádních velitelů a mnohdy jim nebylo rozumět. Takové informace musely následně projít ověřovacím kolečkem.

Špioni ale netráví svůj čas pouze získáváním informací, nedílnou součástí jejich práce je i podsouvání nepravdivých informací svým nepřátelům. To nutí nepřátele k neustálým opravám a propočtům a stálý proud dezinformací může dokonce zastínit pravdivé informace, neboť nepřítel o jejich pravosti může začít jednoduše pochybovat. Na principu dezinformace a manipulace je rovněž postavena kontrašpionáž.

Oblíbenou metodou na šíření dezinformací je vytvoření dvojitého agenta. Představte si amerického vědce, kterého jako špeha najali Rusové. Spojené státy pojmou podezření, že tento vědec je ruský špeh, a místo toto, aby ho zatkli, mu dovolí nadále dodávat informace Rusům. Nicméně informace, které dotyčný vědec dostává do ruky, jsou zkreslené. Rusové tak dostávají mylné informace, které jim jsou k ničemu, a vynakládají miliony na výzkum a ověřování zmanipulovaných technologií, o kterých neví, že nejsou pravdivé. Takový vědec je dvojitý agent. 

Úloha dvojitého agenta může být i vědomá. Spojené státy mohou za špionáž udělit až trest smrti za velezradu, a pokud se mu takový agent, v našem případě například onen vědec, chce vyhnout, může se stát dvojitým agentem z vlastní vůle. V takovém případě nejen že dodává Rusům nepravdivé informace, ale zároveň pracuje na získávání informací od Rusů. Spojeným státům tak může například poskytnout jména dalších agentů a napomáhat tak rozplést špionskou síť.

Vždy je ale možnost, že se náš věděc stane trojitým agentem. To znamená, že informuje Rusy o tom, že ho Američané odhalili, a Rusové tak ví, že informace, které dostávají, jsou zkreslené. Na oplátku dodávají Američanům také zkreslené informace.  

Pokud se vám to už nyní zdá matoucí, představte si, že na udržení podobných informačních toků a sítí závisí váš život. Někteří agenti dokonce zašli ještě dál a hráli na všechny strany, čímž vytvořili neskutečně zamotanou síť, kdy žádná ze zemí nevěděla, komu daný agent vlastně slouží.

Špioni byli vojáci studené války

Podíváme-li se do historie, nen překvapením, že rájem pro tajné služby byla především studená válka. A Brit Philby, který pro sovětskou špionáž pracoval od roku 1933 až do své smrti v roce 1988 v Moskvě, je podle BBC považován za nejslavnějšího ruského agenta na Západě v době studené války. Jako vysoký důstojník britské MI6 dodával Moskvě ty nejcitlivější špionážní informace až do svého útěku do SSSR v roce 1963. Podle archivů ruské rozvědky šlo o 18.000 tajných dokumentů.

Téměř 30 let po jeho smrti se našel záznam vyjádření, které Brit natočil v roce 1981 pro Stasi, tajnou policii někdejší Německé demokratické republiky (NDR). Neslavně proslulý člen britských tajných služeb v něm popisuje svou dlouhou kariéru špiona ve službách Sovětského svazu.

Brit například vysvětluje, že byl naverbován sovětskou tajnou službou, pozdější KGB, pro něj překvapivě již začátkem 30. let, kdy neměl žádné zajímavé zaměstnání ani vyhlídky na nějaký významnější post. Šlo o dlouhodobý projekt, ve kterém se neočekávaly se či nemohly se očekávat okamžité výsledky. Philby také popisuje průběh doby, kterou mu trvalo si přes práci novináře deníku The Times získat vlivné kontakty a dostat se nakonec do tajných služeb SIS, dnešní MI6.

Někdejší špion také řekl, že krást tajné informace tehdejším britským tajným službám bylo snadné, protože v nich nepanovala kázeň. Chodil prý několikrát týdně popíjet s archivářem jejich úřadu, který mu čas od času půjčil večer tajné dokumenty domů. Přes noc je nechal ofotit ruským agentům, pak je Philby ráno opět vracel.

Východoněmeckým agentům také doporučil, aby se v případě, že padnou do podezření, nikdy nepřiznávali. „Když vás chtějí usvědčit i nějakým vámi ručně psaným dokumentem, říkejte, že jde o podvrh. Prostě vše popírejte. Vyslýchali mě, aby mě zlomili a přiměli k přiznání. A jediné co stačilo udělat, bylo, abych zachoval klid. Takže má rada pro všechny vaše agenty je, že se nikdy nemají přiznávat," dodal bývalý dvojitý špion.

Novodobá špionáž je často skrytá

V dnešních dnech platí, že špionáž nemusí být vždy úmyslná. Mnohdy mohou tajné služby zlákat své nové rekruty nevědomky. Své o tom ví například novinář Shane Harris.

Íránská aktivistická skupina vyzvala před několika lety jednoho z prominentních amerických novinářů k účasti na konferenci, jejichž cílem bude kritika Spojených států a Izraele. Podle Daily Caller News Foundation se ho íránští špioni tímto aktem pokusili zrekrutovat na svou stranu.

Shane Harrisovi, autorovi, jenž se v rámci své žurnalistické kariéry specializuje především na americké zpravodajské agentury, byla nabídnuta účast v jedné z částí konference, kde by měl vystoupit po boku Američanů, kteří jsou ochotni zapojit se do šíření íránské protiamerické propagandy. 

K záležitosti se novinář vyjádřil následujícím způsobem: "Pomyslel jsem si, že kontaktovali nesprávného Shane Harrise. Jsem novinář, nikoliv komentátor. Převážná část mé práce týkající se Íránu zabývá informacemi, které představitelé amerických zpravodajských služeb vypátrali o íránské kybernetické špionáži a jeho bojových schopnostech. Íránská vláda může jen stěží považovat mé články za lichotivé."

O obdržení pozvánky na zmiňovanou konferenci, která se bude díky sponzorství íránských zpravodajských služeb konat v srpnu v Teheránu, se Harris svěřil americkému deníku The Daily Beast. Na státem dotované konferenci měl Harris promluvit o protiamerické politice, ze zvědavosti proto odpověděl na e-mail s dotazem, o jakém tématu by měl přednášet.

Dostal na výběr ze tří možností, mohl si vybrat téma týkající se amerických a izraelských pokusů o sabotáž íránského jaderného programu, odlišný postoj Spojených států vůči izraelskému jadernému programu, nebo analýzu "íránofóbie". 

Harrisovi se tak potvrdilo původní podezření, že za samotnou pozvánkou stojí něco víc než jen zájem o jeho osobu. Domnívá se, že e-mail s žádostí o vystoupení na konferenci sloužil jako náborový e-mail íránkých špionážních složek. Svou roli hraje v celém případu i to, že cíle a náplň kongresu jsou doposud nejasné.