Zažijte extázi tance s novou inscenací v Národním divadle moravskoslezském

Národní divadlo moravskoslezské nasazuje na repertoár novou taneční inscenaci s názvem All That Jazz, Rock, Blues, která do jednoho večera spojí různé choreografie a předvede krásy jednotlivých tanečních stylů.

První choreografii Ápres rasage vytvořila Regina Hofmanová na hudbu Ástora Piazzolly, který se v padesátých letech minulého století zasloužil o rozvoj tanga a stal se pravým králem tanga nuevo.

„Tango je tanec, o kterém se šíří řada stereotypů a falešných představ. To jsem rozvedla do dalších obrazů. Například v jedné části tanečníci tančí spolu, což není nic záhadného, protože tango začínalo jako tanec mužů, neboť v dělnických čtvrtích byl nedostatek žen – ty se začaly přidávat až po několika desítkách let, když se změnila demografická situace. I dnes, když jdete na milongu, což je taková ‚tango tancovačka‘, tak je běžné, že ženy tančí s ženami, muži s muži, ale nejsou v tom žádné vedlejší konotace. Já nechávám na divákovi, ať si udělá sám představu, na co jak reaguje, co to v něm vyvolá…,“ říká o své choreografii Regina Hofmanová.

V choreografii Rain Dogs Johana Ingera zazní charakteristický hlas amerického hudebníka a herce Toma Waitse, který svým nezaměnitelným rukopisem dokázal ovlivnit celé generace umělců. Švédský autor choreografie Johan Inger se nechal inspirovat silným tématem emočního i fyzického vykořenění, které Waits vykresluje v písni Rain Dogs. Využívá metafory „zmoklých psů“, představujících svět lidí, jedinců tápajících v pralesu města, ve svých vztazích i životech. Téma opuštění a ztracení se ovšem objevuje i v dalších Waitsových dílech.

Inscenace tak staví na výrazných písních jeho tvorby napříč celou diskografií, počínaje raným dílem Small Change (1976) přes oceňovanou nahrávku Swordfishtrombones (1983) až po jednoho ze zástupců současné tvorby Real Gone (2004). V inscenaci nechybí proslulá balada The Piano Has Been Drinking, v níž se autor převtělil do pobudy vykřikujícího pijanská hesla za doprovodu barového, záměrně rozladěného klavíru. Skladba je typickým příkladem Waitsovy schopnosti vžít se do role člověka ztraceného ve společnosti, což činí s osobitým humorem, sociální empatií a neopakovatelnou autentičností.

„Na Tomu Waitsovi je něco velmi exotického. Hlas Toma Waitse má určitou vůni a zcela zvláštní zabarvení, kterým nás zaujme a vzbudí v nás – jako posluchačích – spoustu asociací. Jeho písně vypravují hmatatelné příběhy. Konkrétní situace jsem tedy mohl vytvořit i na základě příběhů z těchto písní, víc mě ale přitahovala myšlenka udělat obsah trochu abstraktnější, a tím – myslím si – se tématu písně v jeho podstatě ještě více přiblížit. Jaký příběh z toho lze vyčíst? Nespatřuji v tom skutečně konkrétní příběh – vidím svět… Svět ze ztracených a zlomených lidí, kteří se snaží vyznat se ve svých životech, jak mohou. Podle nejlepšího vědomí a svědomí – jak se o to snažíme my všichni. Výraz Rain Dog je odvozen od psa, který se vydá na dlouhou procházku, začne pršet, a on se už nedokáže vrátit domů a ztratí se. Tato metafora je pro mou inscenaci důležitá,“ uvádí Johan Inger. Národní divadlo moravskoslezské bude navíc prvním baletním souborem v Česku, které nastuduje Ingerovo dílo. 

Také choreografa Itzika Galiliho ovlivnila při tvorbě titulu O Balcão de Amor hudba – zvolil kubánského skladatele Péreze Prada, který jako první ve svých kompozicích zpopularizoval mambo jako specifický hudební žánr. Mambo (později zahrnuté pod širší označení salsa) je spojeno s největším karibským ostrovem Kubou podobně nerozlučně, jako k sobě patří proslulé tamní pláže a rum. „Několikrát jsem navštívil Kubu a viděl, jak vášnivý vztah mají Kubánci k životu. Jak dokážou být kreativní a hlavně jakou obrovskou radost jim přináší salsa.“

Pérez Prado (neboli „Král mamba“) je autorem slavných skladeb jako Mambo No. 5 (které se hned dvakrát vyšplhalo na první příčku anglické hitparády a nechybí ani v inscenaci) nebo Mambo No. 8. Žánr mamba dosáhl svého vrcholu v roce 1955, když americkou hitparádu dobyla Pradova ča-ča-ča verze skladby Cherry Pink and Apple Blossom White, která se na „trůnu“ udržela po dobu deseti týdnů. V roce 1958 Prado opět vystoupal na první příčku hitparády s jednou z vlastních skladeb s názvem Patricia. Pradova popularita ve Spojených státech byla téměř totožná s popularitou první vlny latinské hudby během 40. a 50. let a autor sám rovněž vystoupil v několika amerických, evropských a mexických filmech. V choreografii Itzika Galiliho zazní například skladby Mambo No. 5, Cherry Pink and Apple Blossom White, Patricia, Besame Mucho a další. Dílo je plné jiskřivé komediálnosti, vtipu, přirozené sexuality i půvabných absurdit.

Premiéra inscenace se uskuteční 2. listopadu 2017 v 18.30 hodin v Divadle Jiřího Myrona.