Podivná cesta Podivného odpoledne doktora Zvonimíra Burkeho

V roce 1966 jsem byl studentem druhého ročníku dramaturgie na DAMU a jeden takový zvláštní člověk, Ladislav Smoček, nám na semináři vyprávěl o zrodu nového divadla, Činoherního klubu. Zdálo se mi, že není ideální takto nazvat divadlo, čímž se žánrově vymezilo „jenom“ na činohru. To se mi víc líbil SEMAFOR, tedy Sedm Malých Forem Jiřího Suchého. Ale v tom Smočkovi bylo něco, co lákalo. Takové sveřepé nadšení. Spolu s generačním druhem, Jaroslavem Vostrým budovali něco, co tady asi nebylo. No a pak jsme viděli na veřejné generálce Smočkův Piknik, šílenou hru o vojácích někde v indočínské džungli, kteří bojují s neviditelným nepřítelem a především bojují sami se sebou, s vlastním strachem. Až na špatné držení samopalů (na to nás upozornil spolužák, co už měl vojnu za sebou) to byla fascinující inscenace, příkladný horor a především psychologická studie nehrdinů v ohrožení. Smoček nás prostě dostal. Od té doby nebylo představení, které bychom v Činoheráku vynechali. A všechno jsme to viděli jenom na generálkách. Na premiéry a běžná představení se student nedostal. To divadlo si po prvních dvou premiérách vybudovalo takovou pověst, že diváci stáli na chodníku na lístky, od pokladny Ve Smečkách, až po Václavák.

Druhou premiérou byla komedie zase autora, Ladislava Smočka, Podivné odpoledne doktora Zvonimíra Burkeho. Byla to komedie? No nebetyčná sranda to byla. Pakárna (to bylo v té době naše oblíbené slovo). Šlo o studii senilního akademika, který je schopen udělat cokoliv, aby nebylo narušeno jeho blazeované pohodlí.

Tak tedy nejdřív stručná synopse: (s laskavým nedovolením cituji z nabídky DILIA, autorství někoho, kdo to dobře napsal): Penzionovaný vědec dr. Zdeněk Burke bydlí v podnájmu u staré Outěchové, jejíž dcera Svatava se má vdávat a Burke se bude muset z pokojíku vystěhovat. Když mu tento záměr ženy sdělí, Burke jim nerozumí a dál se zabývá plánem udělat šťastným kolegu Tichého, jehož chce oženit se Svatavou. Svatbu s Václavem jí vymlouvá a když ošklivá nevěsta v pláči omdlí, protože se načichala par ze svatebního závoje čistěného čikulim, zavře ji do skříně, aby nebyl podezírán z vraždy. Kolegu Tichého, rozhodnutého se oženit se Svatavou, náhodou trochu přiškrtí a omdlelého ho rovněž strčí do skříně. Ve skříni skončí i paní Outěchová, která omdlela při pohledu na dvě těla v otevřivší se skříni. Ale skončí v ní i ženich Václav, kterého Burke klepne paličkou, aby neotevřel skříň. (Ve verzi 2019 se do té skříně už nevešel.) Potom zamkne pokoj a spolkne klíč. Když omdlení přijdou k sobě, nastane zmatek, při němž Burke opustí byt a budoucí manželé šťastně usednou v uprázdněném pokoji k pečené huse.

Tolik tedy obsah hry, který však nemůže obsáhnout ten nebetyčný humor. Studie Burkeho a jeho spoluhráčů na scéně není jenom běžná absurdita. Někdy z jednání hrdinů až mrazí. Jsou tak obyčejní a přirození, jsou tací, jací jsme my všichni. A to až taková sranda není. Sám Smoček v roce 1990 napsal: V základě této hry je smutek. Smutné věci mohou být veselé a naopak. A silný akt v nás může vyvolat veselí plynoucí z tohoto násilí. Burke není jediný egoista, všechny postavy jsou více nebo méně egoisty.

No ano a v tom je asi kouzlo Smočkovy komedie. Byla mimochodem přeložena do čtrnácti jazyků, hrála se opakovaně ve většině evropských zemí, ale třeba i v latinské Americe. Napsána byla v roce 1965 a v Činoherním klubu se s normalizační pauzou, kdy tuto lidskou komedii označili soudruzi za nelidskou, tak ve dvou rozdílných autorových inscenacích se Burke hraje od roku 1966 podnes.

První inscenace Zvonimíra Burkeho byla hrána v obsazení s Jiřím Hrzánem v roli submisivního kolegy Tichého, s Vladimírem Pucholtem, který hrál toho šíleného starce Burkeho a… nebyla to šarže, ale nádherně sehraná studie geronta. Dále s Pavlem Landovským, který zahrál primitiva tak, že jsme všichni diváci padali smíchem. No jenom si představte, ten hromotluk vysadí dveře, tříská s nimi o vlastní hlavu a řve: „Nejsem primitiv!“ Jediná skutečná žena, dívka, je ve hře Nina Divíšková, jako ošklivá a dokonale stydlivá dcera bytné Outěchové, kterou výborně hrál Jiří Hálek. (Mimochodem, to byla asi inspirace pro dokonale kníratou Babičku s Jiřím Pechou, v divadle Husa na provázku) Představení Burkeho z roku 1966 bylo tak dobré, že měl člověk dojem, že jinak a třeba i lépe se to zahrát ani nedá.

Ještě musím připomenout, že Puchold emigroval. Chtěl to udělat už při zájezdu do Švédska o půl roku dřív, ale Jaroslav Vostrý jej přesvědčil, aby odešel až o prázdninách; že to bude pro divadlo lepší. Už dva roky před odchodem se Pucholt toužil stát lékařem, a jak víme, podařilo se mu to; v době, kdy se Činoherák stal pro komunisty nepohodlným divadlem, pracoval už Puchold jako lékař ve Schweitzerově nemocnici v africké Lambareně a později na pediatrické klinice v Torontu.

Hra Podivné odpoledne dr. Z.B. měla premiéru 9. března 1966 a byla hrána až do zákazu 19. června 1972, celkem se tady v Činoheráku uskutečnilo 201 repríz. K tomu můžeme přičíst množství zájezdů a samotná hra se „rozběhla“ do světa takovou rychlosti, že inscenaci „Burkeho“ nelze srovnávat s žádnou jinou českou divadelní hrou. No a co udělá režim, když je něco v české kultuře kvalitní? Pro Činoherní klub byl Husákův režim sérií hřebíků do rakve. Měl být zničen, protože byl úspěšný. A úspěch byl v komunismu vždy podezřelý. Činoheráku se mezi herci v té době říkalo, že je to Divadlo umírajících slonů.

Naštěstí zhovadilý režim Gustáva Husáka skončil. Mimochodem, dr. Husák byl znalcem divadla, hodně o tom žánru věděl díky milované manželce, slovenské herečce Magdě Lokvencové, kterou mu ale odloudil jiný slavný slovenský herec, Ctibor Filčík. Husák na divadlo po té ostudě dokonale zanevřel. Začal jakýkoliv divadelní úspěch upřímně nenávidět. I takové mohou být cesty mocenských rozhodnutí v totalitě. Lokvencová zemřela na infarkt v roce 1966. Bylo jí teprve 49 let. A nekrology v tisku se předháněli v životopisech, kde se podlézavě zmiňovali o bývalém manželovi, soudruhu Husákovi, jaká že je to pro něj určitě rána. Husák zareagoval. Ještě víc divadlo nenáviděl. I tu „Husu“ !

Opusťme svět komunistických aktivit, které jsou zaplaťpánbůh za námi. Vraťme se k tomu doktoru Burkemu. Mladičký student Divadelní fakulty JAMU, Boleslav Polívka absolvoval v roce 1972 právě s inscenací Podivné odpoledne dr. Zvonimíra Burkeho. Náhoda? Vůbec ne. Jeho pedagogové vycítili, koho mají před sebou. Nakonec to dokázal hned po ukončení vysoké školy, kdy se dostal do divadla Husa na provázku, které mělo už budovalo tradici vyháněného inscenačního týmu, už od doby jeho zakladatele, Bořivoje Srbu v roce 1967. I když byl doktor Husák vzdělanec a rozuměl divadlu, zakázal v roce 1969 název brněnské scény. Ten poťouchlý komunista netušil, že název divadla nemá nic společného s podobou husa – Husák.

Divadlo se inspirovalo názvem knížky Jiřího Mahena. A tak dál fungovalo, přes různé zákazy, jako divadlo HUSA. (bez dodatku: na provázku). Po tom, co se šílený režim i s dr. Husákem zhroutil, zakládá Bolek Polívka v Brně své vlastní divadlo a přenáší do repertoáru také Podivné odpoledne Zvonka Burkeho, kterého ztvárnil již v absolventském představení na JAMU v režii Petera Scherhaufera. Trojlístek dnes populárních herců: Radim Fiala, Petr Halberstadt a Pavel Liška ještě jako studenti Janáčkovy akademie múzických umění v režii Břetislava Rychlíka nastudovali role, k nimž se teď vracejí. Nové uvedení, opět v Rychlíkově režii, se odehrává v původních kulisách scény Svatopluka Sládečka. Kostýmní spolupráce je dílem Markéty Sládečkové-Oslzlé a Báry Kuropatové. Nechybí ústřední rekvizita zásadního významu: české buchty.

Neznám obnovenou pražskou inscenaci, nemohu proto srovnávat. Ale viděl jsem Burkeho v podání Divadla Bolka Polívky na open air představení, na Biskupském dvoře v objektu Moravského zemského muzea v Brně. V trochu pozměněném hereckém obsazení (Petr Halberstadt mi tam chyběl – patří k ikonickým postavám této hry) Ten brněnský program zahájilo představení, ve kterém došlo k zajímavému propojení herců z brněnské verze inscenace (Bolek Polívka, Pavel Liška, Sara Venclovská) a z verze legendárního Činoherního klubu (Jaromír Dulava, Otmar Brancuzský).

Viděl jsem tedy klasickou a známou inscenaci v bravurním hereckém podání všech protagonistů. Nevím, byl-li to záměr režiséra Rychlíka, nebo přístup Bolka Polívky k tak často hrané postavě, ale divák byl svědkem mnohomluvných pauz. Ono mlčení může být často opravdu výmluvnější, než eskapáda slov. Tento Burke byl tak nějak vnitřnější. Nikam se svými pocity nepospíchal a moc mu to prospělo. Ono se jinak hraje stařec, když je herci méně než třicet a jinak, když je ve věku, blízkém doktoru Burkemu.

Pro Bolka Polívku je tato hra ikonická. Přijal nabídku Činoherního klubu, aby tu postavu hrál i v Praze a přes enormní pracovní vytížení to na jeho výkonu není znát. Slaví jubileum, sedmdesátku… kolik asi je tomu Burkemu? Možná je stejně stár.

Herec si užívá (kromě vlastního klaunství – viz třeba televizní manéž) role starců. Se synem hraje vlastní inscenaci Šašek a syn, v brněnském Městském divadle ho můžeme vidět v Kupci benátském a v Králi Learovi. Příkladní dědci, každý je samozřejmě jiný, ale věk jim přidává na zkušenosti. Boleslav Polívka prostě dělá to, co tak dobře umí.

Nic naplat, herci stárnou. I Bolek je bardem s bílou bradou. Ale stárne jako dobře ošetřená láhev archívního vína.

Mám z toho Pana herce stále větší radost.