Malé zastavení u tvorby Jaroslava Duška: Divadlo s kapkou mystiky

Nejdřív pan Dušek, bělovlasý, s mohutnou bradou, ve lněném hávu a bos, představil rodinu a jejich velké retardované dítě, pak ještě mladého hráče na klávesy, kterého talent byl nesporný a až po jeho krátkém vystoupení pan Dušek prozradil, že je to autista. Herec a principál Jaroslav Dušek ukázal divákům mladé lidi, o které je nutné se ze zvýšenou měrou starat, rozvíjet je a na to jsou potřebné peníze. Diváci tedy viděli, kam „teče“ důležitá část výtěžku ze vstupného. A potom to začalo!

Přiznávám, že nejsem obdivovatel New Age, víc než alternativní způsoby života preferuji onen měšťácký normál a dívám se na mnohé aktivity obdivující a praktikující dnes módní východní kultury dost skepticky. Jsem jednoduše odkojen střední Evropou. Protože jsem věděl, že Jaroslav Dušek je byť talentovaný herec, jednoduše jiný člověk, (chodí po žhavých uhlících, má jiné stravovací návyky, čerpá z jiných než evropských kulturních tradic), tak jsem byl od začátku představení hodně skeptický. Ovšem už při prvním představování dětí, které potřebují mimořádnou péči jsem si uvědomil, že má ten pan Dušek zvláštní charisma. Nejde při tom jenom o kvalitní herectví. Jeho vystupování má vnitřní energii, jakou mu může závidět kterýkoliv kněz, jakéhokoliv náboženství. Mluví srozumitelně, empaticky a vyvolává v divákovi příjemné pocity. Navíc a to je asi nejdůležitější, má mimořádný dar humoru, díky svým zkušenostem v oboru kontaktního improvizačního divadla, umí i ten nejnevinnější vtípek správně podat, vypointovat. Připomíná mi tím Miroslava Horníčka, který podobně „mluvil“ s diváky přes forbínu.

Představení Čtyři dohody podle knihy Dona M. Ruize, je založené na staré moudrosti Toltéků. Herec nám vysvětluje postupně všechny čtyři dohody z této knihy: Nehřešte slovem, Neberte si nic osobně, Nevytvářejte si žádné domněnky, Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Dušek k divákům promlouvá na téma vzdělávacího systému, výchovy dětí, partnerských vztahů a předvádí prostřednictvím toltéků, že celý náš systém je založený na nesmyslném a nerovném soutěžení a honbou za něčím, co nemá opravdové hodnoty. Herec moc hezky pojednává o naší současné mluvě. To je už adaptace staré moudrosti ze vzdáleného světa Aztéků na naši kulturu: Rodič řekne své ratolesti: Zmiz! Ať tě tady nevidím!“ A co má to dítě dělat? Jak má zmizet? Jaký je to nesmyslný příkaz? Takových hrátek s naší lexikou je v představení hodně a divák se směje. Komu? Sám sobě. Takový smích léčí.

Divák občas neví, jestli pan Dušek hraje „jenom“ divadlo, nebo před námi otevírá průzkum vnitřního světa, s kapkou mystiky (to naštěstí nepřehání) a hlavně si hraje se svěžím pohledem na podstatu našich slov a našeho konání. A diváci se smějí. Upřímně a radostně tlaskají, protože moudra, která nám Dušek představuje, vůbec nejsou běžná, i když jsou tak neuvěřitelně jednoduchá.

V jistých momentech jsem měl dojem, že před námi nestojí herec Dušek, ale americký spisovatel, unitářský pastor, filozof a učitel, Robert Fulghum. Schválně jsem si doma nalistoval jednu jeho větu, kterou jsem si podtrhl: Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. Takže tak nějak v souzvuku s tím Američanem jsem vnímal i věty, kterými herec a filozof Dušek oslovuje své diváky. Už se nedivím, že má svá představení vždy vyprodána. Vždyť svým pohledem, inspirován knihou Dona M. Ruize, nám zprostředkovává optimističtější vnímání světa. Ten není smyšlený, není to únik od skutečnosti a je to svět, ve kterém se denně pohybujeme. Svět bez hrabivých politiků, bez opakovaném rozhodováním mezi menším zlem, svět bez neuróz a záští, svět dobra, který si člověk může, každý v sobě, nastavit.

Byl jsem trochu zmaten, jak vlastně to představení funguje a tak jsem pana Duška oslovil emailem: Kdo napsal scénář, kdo to režíruje, kdo byli ti dva muzikanti, kteří rozdělovali vystoupení na několik pauz, ve kterých se alespoň na dvě minuty herec vzdálil, snad aby se jenom napil vody, protože jinak byl na scéně pořád. Mimochodem ty písničky byly moudré . Poslední otázka byla, jak dlouho už ty čtyři dohody (plus Pátá dohoda – to představení neznám) už hraje. A zde jsou odpovědi:

* Představení Čtyři dohody i Pátou dohodu hraji tzv. z hlavy, nemá to žádný napsaný scénář ani režiséra, představení se různě obměňují. * Hudebníci se jmenují Zdeněk Konopásek (bicí) a Pjér la Šéz (kytary, zpěv). * Už si přesně nepamatuji, kdy byla premiéra Čtyř dohod. Byla určitě v klubu Lávka, snad někdy v roce 2004. Protože se představení hrála mnohem více než tisíckrát, musí mít těch diváků okolo 400.000, možná víc. (V klubu Lávka je kapacita 260, bývá tam 280 diváků, na zájezdech hrajeme v sálech s minimální kapacitou 400 míst, někde 600, někde 700, občas 1000, výjimečně 1500 diváků, všechna představení jsou vždy vyprodaná.

Tak. A tento výčet diváckého zájmu mluví za všechno. Už se nedivím, že hluboko v lesích u hranice se Slovenskem bylo to parkoviště u cirkusového šapitó naplněné. Jaroslav Dušek je workoholik. Jak se tak koukám na jeho příští různé akce, cestuje po celé republice, nenudí se.

Po zhlédnutí Čtyř dohod jsem musel změnit názor na vystoupení, která mají blízko k myšlenkovým proudům New Age. Nejde o fatalistické vzývání kultury Toltéků nebo náboženství Orientu. To improvizované představení míří do našich řad a s laskavým úsměvem upozorňuje na to, co je v nás zakořeněné a jak neumíme se svými civilizačními návyky správně pracovat. Nejde totiž jenom o slova, ale, a hlavně, o změnu myšlení.

Myslím, že naše Poslanecká sněmovna by měla povinně navštívit vystoupení tohoto pana herce. Říká se, že máme takovou sněmovnu, jakou jsme si volbou zasloužili. A nemohlo by to být jinak? Máme panem Duškem poučenu sněmovnu, ve které se poslanci neurážejí, naopak se navzájem poslouchají a rozhodují ve prospěch všech lidí naší krásné krajiny. To by se tady bezvadně žilo!