ROZHOVOR | Pojďte na film Muzikál aneb Cesty ke štěstí jako na letní pohlednici v zimě

Co vás vedlo k tomu stát se režisérkou?Myslím si, že se každý režisér rodí v kině. To se díváte na kdoví kolikátý film a říkáte si »Tohle není náhoda, není to hobby, to není jen něco, co má člověk rád, ale je za tím něco hlubšího«. To je ten první okamžik, zárodek.

Byly na vaší cestě k této profesi nějaké kritické body a překážky?Byla jich spousta. Pocházím z rodiny, kde nikdo nikdy nic podobného nedělal. Tím, že jsem žena a narodila se v bývalé Jugoslávii a tam vyrůstala, tak to z pohledu okolí vypadalo dost kuriózně a jako něco nereálného, jako takový podivný pubertální kapric. Až po dlouhé době se zjistilo, že to tak nebylo.

Byla jste jako žena někdy coby režisérka upozaďována?Ne, takhle prvoplánově to nikdy nebylo. Ale řekla bych, že v České republice všechny ženy, které režírují, mají jakýsi dluh vůči Věře Chytilové. Nebyla rozhodně první, ale jako velká osobnost a intelektuálně velmi silná postava byla režisérkou, ke které měli všichni úctu. Tím v téhle otázce takzvaně „zjednala pořádek". Tedy zdaleka ne úplně, nějaké rozdíly pořád ještě jsou, ale určitě to není tak, že by vám někdo tvrdil, že to nezvládnete, protože jste „holka". Dokonce si myslím, že Česká republika je v téhle otázce dobré prostředí, protože tady režíruje hodně žen.

V seriálu Čapkovy kapsy režírovala Slobodanka epizodu Muž, který se nelíbil. V ní hráli i Natálie Drabiščáková a Svatopluk Skopal (zdroj: Česká Televize)

Jak v případe chystaného Muzikálu padla volba zrovna na Starce na chmelu?Prvotní nápad vzešel od producentky Veroniky Schwarczové. Ta se poté spojila s hudebníkem Petrem Maláskem a dohodli se, že by chtěli zpracovat právě tohle téma. Těch důvodů je celá spousta, Veronika chtěla dělat hudební film, veselý, pozitivní a nesoucí nějaké poselství. Starci na chmelu jsou sice legendární film, ale mladá generace ho většinou nezná. Hudba v něm je naprosto živá, to zjišťujeme každým dnem čím dál víc.

Pastelové barvy, roztančené mládí - to je Muzikál (zdroj: Bioscop)

Musela jste si Starce připomenout, nebo to pro realizaci Muzikálu nebylo potřeba?Ten film samozřejmě znám, ted' už velmi dobře. Ti, kdo ho ale „nakoukávali" nejvíc, byli scénárista Vašek Sadílek mladší a Jirka Mádl jako dramaturg. Vazby mezi scénářem a Starci tam v nějakém druhém třetím plánu jsou. Pro mě jako režisérku bylo sice důležité porozumět duchu Starců na chmelu, nebylo třeba je jakkoliv napodobovat.

O výběru herců jste rozhodovala vy nebo produkce.Je to společné dílo a dát dohromady tu filmovou třídu bylo nesmírně zábavné. Byla to zajímavá tvůrčí práce a podařilo se nám dát dohromady lidi, kteří jsou silnými osobnostmi. Především jsme potřebovali takové typy, které hrajou, zpívají i tančí, alespoň v nějaké míře, a těch opravdu moc není. Ovšem zásadnější rozhodnutí byla jasná, to byl případ Adama Mišíka jako Davida, Vládi Polívky coby Patrika, Aničky Fialové v roli Terezy, Vica Kerekes hrající Beátu, Roman Vojtek... Tyhle postavy byly obsazované klasickou cestou.

Rozhodovala jste i v otázce tance, nebo zařídila Dana Morávková? Příčí se mi říci, že jsem měla poslední slovo. Choreografie slouží filmu, není to obráceně. V našem filmu ale má krásná choreografie zásadní místo. Takže opět to byla spolupráce. S Danou jsme se domluvily k čemu směřujeme a jaký má být výsledek. Pak už to bylo plně na ní, i když jsem na zkoušky choreografií chodila často a ráda. Dana tvořila s ohledem na pohybové nadání a schopnosti jednotlivých herců, i v tom ta spolupráce spočívala. Ve filmu však hrdinové působí jako kompaktní taneční soubor, a z toho máme obě velkou radost.

Kolik lidí přišlo na casting?Přesné číslo vám neřeknu, ale hodně. Byli to studenti, navštěvující konzervatoře či taneční školy, potřebovali jsme postavy od nějakých 18 do 25 let. Byl to širší konkurs, casting ale probíhal dvojmo, já je vybírala po herecké stránce, abych je mohla obsadit do patřičných rolí, ale zároveň jsme po nich chtěli, aby zatančili, tanečně zaimprovizovali a zazpívali. A z tohoto poměrně náročného kritéria jsme potom skládali to obsazení. Pokud byl někdo pohybově „střevo", tak v tom filmu nemohl hrát. A upřímně, jsme rádi, že jich nebylo třicet.

Nastaly někdy problémy se scénářem, že jste došli do situace, kdy jste museli řešit nějaký opravdový konflikt?Scénář samozřejmě v průběhu natáčení žil, když jsme dospěli do bodu, že takhle by to dál nefungovalo, tak jsme zvolili jinou cestu. Celý projekt je pro mě velmi dobrou ukázkou spolupráce. Například přítomnost Dany při natáčení tanečních čísel nám umožňovala do poslední chvíle zasahovat do jejich podoby. Reagovat na věci, které se neočekávaně vylouply na světlo. Také jsme natočili pár scén, které ve scénáři vůbec nejsou a naopak některé napsané vůbec neudělali. Autor scénáře byl asistentem režie, takže většina tvůrčích profesí byla celou dobu u natáčení a to nám umožnilo být pružnými a reagovat v průběhu práce na aktuální podněty. Je nutné zmínit kameramana Petra Hojdu - domluva mezi námi byla, že to bude krásný letní film, a myslím, že po výtvarné stránce jsme to rozhodně dodrželi. Má to být radostná podívaná, chtěli jsme, abychom každou chvíli v tom filmu měli divákovi co nabídnout.

Roman Vojtek a Vica Kerekes v hlavních rolích Muzikálu (zdroj: Bioscop)

Je rozdíl točit hudební film a samotný „příběh"?Je, a velký. Protože poměr mezi příběhem a hudbou je velmi náročné a zajímavé vychytat. Představte si psychologicky náročný film, ve kterém by výrazně hrála hudba a ještě někdo tančil, to nebude fungovat. Je třeba najít správný poměr mezi jednotlivými složkami filmu. Je to práce zábavná, ale zároveň hodně náročná.

Kývla byste opět na vytvoření hudebního filmu?Problém bych s tím rozhodně neměla. Otevřely se mi nové obzory a k hudbě jsem mnohem vstřícnější. V průběhu Muzikálu jsem se naučila vnímat tanec, hudbu a pohyb jako takový. Nějakou stopu to ve mně zanechalo a je jisté, že se to v mé další tvorbě projeví.

Nebylo by vhodnější uvést Muzikál do kin v létě?Já to beru tak, že by ten film měl fungovat jako taková letní pohlednice z tábora. Podíváte se na ten film a jako byste přivoněli k létu. Chtěla bych aby ten film takhle vyzněl.

V někdejší Jugoslávii jste žila. Jak byste srovnala tamní obyvatele s Čechy? Domnívám se, že existuje lehce pozitivní vztah ke všem zemím bývalé Jugoslávie. Existuje plno vazeb a o těch kulturních ani nemluvím.

Máte po Muzikálu nějaké plány do budoucna?Měla jsem veliké štěstí a mám dobrý pocit ze svého prvního hraného filmu MY 2 (2014), teď v lednu mě čeká premiéra Muzikálu. Těší mně, že jsem za tak krátkou dobu zvládla udělat dva filmy. Plánů mám dost, ale po Muzikálu si dám takovou krásnou chvilku intenzivního plánování, co dál.

Co při vašem výběru nápadů k realizaci hraje hlavní roli?Důležité je, jak moc mi na něm záleží. Jak silně ho cítím jako svůj. Může se stát, že jdu přes veškeré překážky, protože to chci. Vždy musí na začátku stát vnitřní motiv, proč člověk právě tohle dělá. Ale nějaká míra citlivosti vůči prostředí a reakce na to, co se děje, ta přítomná je. Různí se to.

Jste typ, které se na své filmy dívá a říká si „Tohle by šlo udělat lépe"?Jde o to tu svou práci unést, v dobrém i špatném. Filmu trvá nějakou dobu, než se usadí, než se s ním tvůrce smíří. Než si přizná, že tady udělal chybu a tohle mohl udělat lépe, to se vždy stane. Ale po nějaké době a jistém počtu reakcí lidí na ten film, kterým člověk naslouchá, si všechno nějak sedne do pevného tvaru, pak ho můžete s klidem opustit, jít dál a už se k němu nevracet. Film je krásný, protože má přesné místo v čase. Už se to nedá zopakovat, nelze to vrátit. Pokusy o dotáčky většinou nedopadnou dobře. Ve chvíli, kdy se vše rozprchne, tak už je to pryč. To je často i problém postsynchronů, protože zjistíte, že ten herec za tu dobu už také ušel nějaký kus cesty, posunul se dál, dělá jiné věci a už není „váš".

Líbilo by se vám točit na klasický materiál?Studovala jsem v době, kdy jsme první cvičení točili na film. Sáhnout si na tu surovinu je důležité, aspoň pro mě to bylo. Otázka technologií se bytostně dotýká samotného obsahu filmu, co mu může přinést a čím mu prospěje a co mu poskytne větší službu. Nedávno natočili v Rumunsku film Aférim!, u nás Ztraceni v Mnichově, použili surovinu a vypadá to krásně a dává to smysl. Technologie ale obecně kráčí rychle kupředu a my jako tvůrci a lidé jsme za ní pořád pozadu.

Myslíte si, že v dnešním filmu jsme tak daleko, že triky a efekty jsou nadřazeny příběhům?A víte, že mě je to vlastně jedno? Jde o to, co člověk dělá, a způsob, jakým to dělá, diktuje povaha toho díla jako takového. V tomto smyslu jsem otevřená, přizpůsobivá. Baví mě se dívat na různé způsoby a do jisté míry se je učit nebo je konfrontovat s dosavadními zkušenostmi. Asi bych nedovedla natočit celý film před zeleným pozadím, to bych nedokázala a vlastně bych to nepovažovala za film, takový extrém bych nezvládla.

Takže v parafrázi na latinské přísloví Pecunia, si uti scias, ancilla est, si nescias, domina. (Když umíš peníze užívat, slouží, když neumíš, vládnou) můžeme říci, když triky nevládnou, mohou sloužit?Ano, a v dobrých filmech to tak je, někdy se to vymkne, ale většinou to u těch dobrých filmech je. Vezměte si třeba úvodní dlouhý záběr z bondovky Spectre, je jedno, jestli je to jeden záběr nebo jako jeden záběr. A v tu chvíli je jedno, jak se to udělá.

Děkujeme za rozhovor