RECENZE: Parodie Padesáti odstínů šedi ničí sama sebe aneb vulgarita není vždy vtipná

První variantou je remake. Ten vstupuje na scénu ve chvíli, kdy se někdo domnívá, že by to zvládl lépe a barvitěji. Výsledek je většinou takový, že se utratí jenom víc peněz a všechno je pompéznější, ovšem pravidlem není, že by to bylo lepší. Výjimky samozřejmě existují.

Pronikavý úspěch většinou znamená druhé až x-té pokračování, což je typická ukázka snahy co nejvíce vytřískat ze solidního, nebo prostě jen šokujícího základu. Opět využijme zkušenosti a přiznejme, že až na opravdu hodně řídké výjimky mají následné počiny strmě klesající úroveň a poslední "pokračování" bezostyšně plení původní předlohu a ani se tím příliš netají.

Pokud se objeví nějaké vážně se tvářící dílo nebo dramatická záležitost žádající pevné nervy a záplavu papírových kapesníčků kryjící před slzami nezbytný popcorn či nacchos v biografových korblících, dá se celkem s jistotou předpokládat, že se stane obětí následné parodie. Úskalí je v tom, že natočit opravdu dobrý film v tomto duchu je nesmírně těžké. Nejde jen o to nahradit rádoby třeskutým humorem vážné situace a upravit děj, mnohdy je příprava "ironizujícího" příběhu, který si utahuje ze slavnějších "příbuzných" podstatně těžší, než vytvořit dílo původní. I proto se tvůrci často uchýlí k bezpečnější formě, totiž že si vypomohou několika filmy (někdy až desítkami filmů) a zaměří se pouze na hlavní a nejznámější scény. 

(Zdroj: YouTube.com)

Rozruch, který způsobila kniha a následný film Padesát odstínů šedi (Fifty Shades of Grey), rozebírat netřeba. Nakolik šlo o vykalkulovanou a předem spočítanou záležitost, jak se celý tento humbuk jeví, ponechám na názoru čtenářů. Protože se však o záležitosti hojně debatovalo a tato diskuse často putovala z jednoho kouta argumentačního spektra do druhého, je celkem pochopitelné, že bylo jen otázkou času, kdy se "šedivá Padesátka" dočká následovníka. 

Ten nyní přichází, v odstínu podstatně temnějším, a to ve všech stránkách. Už počínaje samotným příběhem - ten totiž zcela chybí. Tedy buďme spravedliví, dá se vypozorovat jeho velmi jemný náznak v samotném začátku, kdy nezkušená (tedy tomu aspoň máme věřit) Hannah v záskoku za svou tělnatou spolubydlící Kateeshu navštěvuje Christiana Blacka. Od té chvíle mají být oba pohlceni vášnivou touhou experimentovat. Jenže to si spíš divák musí domyslet, protože snímek má tendenci vypadat jako sbírka jednotlivých záběrů, jejichž prvotním plánem je jak udělat všechno naprosto špatně a ještě více špatně. Celé je to prostřiženo občasnou návštěvou někoho, kde se objeví někdo z minula, a pak zase do červené erotické "pracovny" páně Blacka, kde bychom se měli umlátit smíchy. Bohužel to spíš vypadá, že se umlátí herci a z publika nevymáčknou víc než útrpný povzdech.

Asi tak, vážení, zhruba 85 minut... (zdroj: Bontonfilm)

Co tedy Padesát odstínů černé přináší? Klasickou snůšku fekálního humoru, který se točí kolem různě nazývaných pohlavních orgánů a činností s nimi souvisejícími. Do toho neurvale vpadávají nesmyslné narážky na filmy, ba dokonce i na předlohu, ve formě rádoby veselých slovních hříček, které však jen těžko plně pochopí někdo jiný než vynikající angličtinář (titulky jsou až příliš poplatné našemu hospodskému humoru). Už po půlhodině filmu je evidentní, že scénáristům došly nápady a pokoušejí se erotické žerty převracet, otáčet a jinak řadit, ale ony prostě nefungují. Ba co víc, některé z nich už by přísně vzato byly dávno vyřazeny ze skladu kvůli několikanásobně překročené minimální době trvanlivosti. Jsme často svědky prvoplánovaně humpoláckého pivního humoru, který snad má fungovat ve spojení s dobře známými "šedivými" situacemi, ale přitom se jen bezradně potácí odnikud nikam a nepůsobí. Některými nápady dokonce připouští vykrádání témat a schématů "prověřených" třeba scénami v Připoutejte se, prosím, Policejních akademiích, Žhavých výstřelech nebo Bláznivých střelách. K nim však vzhlíží s nábožnou úctou mravence, nad nímž se tyčí Empire State Building.

Z tohoto důvodu je prakticky nemožné hodnotit herecké výkony. Základním pravidlem je přehnaná mimika a povinnost dobře artikulovat. Pak už jen zvládnout fůru lascivního humoru a dělat, jak nás to strašně baví. Pokud bychom chtěli vytáhnout z filmu jedinou vtipnou záležitost - a jako hlavní adept se jeví hlava uvězněná mezi zavírajícími se dveřmi výtahu - a nebo nějakou repliku, není šance, vše spolehlivě zapomenete ještě než zdoláte hranici vytvořenou dveřmi do kinosálu (u případného televizního uvedení jsou to dveře od pokoje, a to ještě s hodně velkým optimismem). Možná měli tvůrci velmi dobrou snahu, ale postavy jsou nezajímavé, statické, případně jako extrém až příliš afektované, aby nejspíš zdůraznily, že teď, právě teď se musíte smát. A co asi kvality tohoto filmu nejlépe dokazuje je skutečnost, že vůbec není třeba shlédnout předlohu, vůbec vám nebude chybět. 

Měla tohle Jane Seymour zapotřebí? (zdroj: Bontonfilm)

Pokud se projdete názory na některých sociálních sítích, najdete termíny jako Americký Kameňák. Těžko říci, jestli lze tyhle dvě díla srovnávat, ale něco to naznačuje. "Pustil jsem si Fifty Shades of Grey, díval se na jednu scénu za druhou a okamžitě mi naskakovaly jejich legrační variace. A než jsem se pořádně rozhlédl, scénář plný vtípků byl hotový," prohlásil spoluscénárista a představitel hlavní role Marlon Wayans. Podle toho to také vypadá, znáte to přísloví "práce kvapná..." Američané bohužel vycházejí z toho, že na co sáhnou a co vymyslí, to bude fungovat. Je to asi jako onen skutečný vtip, v němž pokleká dívka u zpovědnice a říká faráři: "Otče, mám obrovský hřích. Zjišťuji, že jsem až nápadně krásná." Dostane se jí odpovědi: "Uklidni se, dcero. Mýlit se ještě neznamená hřešit!"

Celkové hodnocení: 20 %

FIFTY SHADES OF BLACK

Hrají: Marlon Wayans (Christian Black), Kali Hawk (Hannah), Jenny Zigrino (Kateesha), Jane Seymour (Christianova matka), Mike Epps, Andrew Bachelor, Chaunte Wayans, Kate Miner.

Scénář: Rick Alvarez, Marlon WayansKamera: David OrtkieseHudba: Jim DooleyRežie: Michael Tiddes

USA, 2016, 88 min., komedie/parodie, nevhodné do 15 letPremiéra: 28. ledna 2016