RECENZE: Jak se Belmondo poklonil Belmondovi

Nestárnoucí šarmantní muž (navzdory některým pisálkům, kteří o něm hovoří jako o vyšeptalém torzu někdejšího hrdiny) oslavil 9. dubna už své 83. narozeniny. Duchem mladík, který se představil v devíti desítkách filmů a ztvárnil postavy stejně humorné jako vážné, akční jako rozjímavé, kladné i záporné, se vydal se svým synem Paulem po stopách svých někdejších "hříchů", ovšem stoupence bulváru musíme hned zavčasu zarazit. Nejedná se o místa záletů nebo tajných vztahů, nýbrž o studia a země, kde tento velikán francouzské kinematografie pracoval.

(zdroj: youtube.com)

Nápad vytvořit poctu svému otci vzešel od jeho syna, kterého při cestách od Itálie přes Monaco, Brazílii zpět do Francie provází vedle oslavence Bebela i jeho častý herecký kolega Charles Gérard. První vzpomínka patří Itálii a filmu Horalka (La Ciociara, 1960), kde Belmondo stanul po boku démonické Sophie Loren. Jak sám "sympatický dareba" (přízvisko podle jiného filmu, ve kterém hrál) přiznal, měl štěstí na účinkování na krásné ženy, jen Brigitte Bardot ho minula, i když pracovní záběry s ní v jednom případě absolvoval. Bohatě si to vynahradil, ostatně posuďte sami - Claudia Cardinale, Ursula Andress, Jacqueline Bissett, Françoise Dorléac... S Ursulou, s níž se seznámil ve filmu Muž z Hongkongu (Les Tribulations d'un chinois en Chine, 1965), dokonce nějaký čas společně žil.

Syn a otec Belmondovi při pouti po Bebelových filmových místech (zdroj: Frederic Nebinger / Bestimage)

Popojíždění v černém kabrioletu Ford Mustang, kterého vodí Paul Belmondo (jak by ne, když se Bebelův syn věnoval závodění a dotáhl to až do F1), je lemováno zastávkami, vzpomínkami a především krátkými úryvky z filmů, které se k dané lokalitě vztahují. Asi nejzajímavější je připomenutí nejznámějších scén z další "mužské" trilogie, režírované Philippem de Broccou, a sice Muže z Ria (L'Homme de Rio, 1964), které zaválo štáb až do skutečného Ria, kde na Belmonda čekalo jedno milé překvapení. Pokud máte film v dobré paměti (pokud ne, tak si ho můžete samozřejmě připomenout), tak si určitě vzpomenete na kluka-čističe bot, který si honosně říká sir Wilson. Jeho představitel Ubiracy de Oliveira, dnes už muž středního věku, se přišel s Belmondem pozdravit a toto setkání patří k jednomu z nejkrásnějších v celém dokumentu.

Stejně tak jsou zajímavé návraty na střechu galerie Lafayette, kde se odehrávala jedna z kaskadérských scén snímku Strach nad městem (Peur sur la ville, 1975) nebo návštěva vesničky Villerville, kde bylo realizováno jediné setkání dvojice Jean-Paul Belmondo a Jean Gabin před filmovou kamerou: šlo o film Opice v zimě (Un singe en hiver, 1962), které dokonce mělo co do realizace na kahánku, protože se nelíbila "oslava alkoholismu". A konečně zavítáme i na pařížský bulvár, kde tehdy ještě velice mladý Belmondo padl mrtev na dlažbu v jednom ze svých průlomových filmů U konce s dechem (À bout de souffle, 1960).

Snímek je pochopitelně doplněn spoustou monologů Belmondových blízkých, příbuzných, hereckých kolegů i retrospektivními prostřihy těch, s nimiž Bebel spolupracoval, ale dnes už nejsou mezi živými. Na plátně nám tak defilují jeho sourozenci Alain a Muriel, jeho první choť Eloide Constantin, Ursula Andress, dále Claude Brasseur, Guy Bedos, Costa Gavras, Alain a Anthony Delonové, Jean Rochefort, režiséři Georges Lautner, Claude Lelouch či ze záznamu hovořící Vittorio de Sica či Philippe de Brocca. Zajímavé je setkání s legendárním Joffreyem de Peyrac, takto hercem a režisérem Robertem Hosseinem, který přivedl po letech Belmonda opět na divadelní prkna a obsadil ho do tak náročného díla, jakým je bezesporu Cyrano de Bergerac.

Belmonda při natáčení provázel stálý houf obdivovatelů (zdroj: Frederic Nebinger / Bestimage)

Kriticky však nutno přiznal, že v oné záplavě jmen a zajímavých situací, kam například patří seznámení s tvorbou Belmondova otce Paula, sochaře, jemuž rodina zřídila muzeum, se problematiky neznalý divák může ztrácet. U jednotlivých jmen totiž vůbec není naznačeno, o koho se jedná. Tedy zcela konkrétně - jména se dočkáme, ale zda jde o příbuzné, přátele, herce či režiséry nebo jen lidi se kolem filmu pohybující už ne. U notoricky známých jmen to nevadí, v Bebelově rodné zemi to zdaleka tolik vadit nebude, ale pro diváka z jiných zemí může tato maličkost představovat problém.

Ani ukázky z filmů, kterých je v dokumentu na dvě desítky a jsou nahodile poskládán bez časového sledu, nebyly původně opatřeny názvy, v tomto směru nelze českému distributorovi nic vyčítat. Možná tuto okolnost ovlivnil fakt, že dokument vzdávající hold legendě francouzského filmu nebyl určen pro kina, ale televizní snímek mnohé země využily i k promítnutí v kinosálech.

Jde o příjemné, pohodově přátelské svěřování, vzpomínání, občas i vtipkování a z každé minuty filmu je zřejmé, že si tvůrci v žádném případě nedali za úkol stvořit hlubokomyslné dílo bilancující hereckou éru Jean-Paula Belmonda. Veterán spíše vzpomíná na drobné historky z natáčení, o svých pověstných kaskadérských výkonech, zejména při Muži z Ria, kde málem přišel o život, když z lana mezi dvěma stavbami spadl pojistný vozík a Bebel skutečně visel na laně, o zlomené noze tamtéž, když špatně vyskočil z auta nebo vymknutém kotníku ve slavné scéně z komedie Zvíře (L'Animal, 1977), kdy coby imitátor slavné zženštilé hvězdy padá ze schodiště. Nelze zapomenout ani na Belmondovu sportovní kariéru, ať to byl box nebo působení ve fotbalové brance.

Mnozí z návštěvníků v půldruhahodinovém dokumentu ten "svůj" film nenajdou, ale projdou se životem nezkrotného živočišného člověka, který nikdy nic nešidil. I proto je snaha jeho syna více než sympatická a pro Bebelovy příznivce by mělo být shlédnutí filmu vlastně povinností. Ovšem příjemnou povinností.

Celkové hodnocení: 70 %

BELMONDO PAR BELMONDO

Účinkují: Paul Belmondo, Jean-Paul Belmondo, Charles Gérard, Jean-Pierre Marielle, Muriel Belmondo, Olivier Belmondo, Alain Belmondo, Robert Hossein, Alain Delon, Anthony Delon, Jean Rochefort, Ursula Andress, Claudie Lelouch.

Režie: Régis Mardon

Francie, 2015, 87 min., dokumentární, přístupnýPremiéra: 5. května 2016 (ČR)