RECENZE: Noční zvířata potvrzují, že podzim patří Amy Adams

Předem se omlouvám laskavému čtenáři, že bude tato recenze o něco delší.

Susan (Amy Adams) je úspěšná a krásná a žije si v luxusním sídle v Los Angeles, daleko od problémů skutečného světa. Přesto je nešťastná. Když jí její bývalý muž Edward (Jake Gyllenhaal) pošle rukopis svého nejnovějšího románu (věnovaný jí samotné), emoce a vzpomínky vyplouvají na povrch.

V nejčerstvějším americkém artovém počinu sledujeme tři dějové linie. Máme tu rámcový příběh přibližně čtyřicetileté Susan, která si čte v již zmíněném rukopise (příběh č. 2) a při té příležitosti vzpomíná na svého exmanžela (příběh č. 3). Kniha sleduje příběh Tonyho (druhá polovina dvojrole Jakea Gyllenhaala), kterého s rodinou na výletu po západním Texasu přepadnou tři místní chuligáni v čele s Rayem (Aaron Taylor-Johnson). Tony vyvázne a s pomocí detektiva Bobbyho Andrese (Michael Shannon) se snaží najít svou ženu (Isla Fisher), dceru (Ellie Babmber) i únosce.

Podle toho, jak silně na Susan četba zapůsobí, má zápletka románu na první pohled nějakou spojitost s minulostí ústřední dvojice. Ta je postupně odkrývána v návratech do doby, kdy spolu obě hlavní postavy ještě žily.

Když se Susan s Edwardem tehdy před devatenácti lety rozvedla, provedla mu podle svých slov něco příšerného. A ačkoli je tento čin vyzrazen až ke konci filmu, na odhalení samotném vlastně nezáleží. Vždyť o co šlo, začne divák tušit možná už po první půlhodině. Pointa naštěstí leží někde jinde a čin samotný je jen nejlogičtějším prostředkem, jak se dostat z bodu A skrz celou abecedu až do bodu Z. 

Po Single Manovi, ve kterém roku 2009 zářil Colin Firth, přichází Tom Ford s další sondou do hloubi lidské beznaděje. Těžko věřit, že má tento pětapadesátník s vlastní úspěšnou módní značkou na svém kontě teprve druhý filmařský počin. Jeho režie je téměř bezchybná; pozoruhodné promíchání a navrstvení všech ingrediencí v jeden krásný, ale těžko stravitelný dort.

Když natáčíte film, oko návrháře se samozřejmě hodí. A nemluvím jen o působivých kostýmech hlavních postav, umné hře s barevnými kontrasty a obrazovými filtry, nebo kompozici jednotlivých záběrů – to vše je v Nočních zvířatech na vysoké úrovni a perfektně podtrhuje dění. Ford se díky zasazení děje do světa vyšší společnosti a uměleckých kruhů mohl vyřádit také s rekvizitami. Záběry se jen hemží moderním uměním. Ale nejedná se o žádné cákance nebo jednobarevné kostky, umění zde nese význam a dokáže zapůsobit i na někoho, kdo něčemu podobnému dvakrát neholduje. Fotografie, skulptury, obrazy i exhibice ze živých lidí, vše dokáže zanechat dojem a nejednou se také vztahuje k ději.

Známý provokatér si neodpustí ani esteticky nesmírně silné nelíbivé scény – nahotu, která je vše, jen ne erotická, nechutnosti, trochu toho explicitního násilí.

Přesto bych k vizuálu měl i výtku. Práce s kamerou se zdála být zbytečně statická, a to hlavně v příběhu z pustiny. O něco nápaditější záběry nebo častější pohyb obrazu by jistě dopomohl k intenzivnějšímu zážitku.

Ford má (stejně jako u Single Mana) na svědomí také scénář. Opět se jedná o silně přepracovanou adaptaci románu a opět mám pocit, že se tu mluvíme o nejslabší složce díla. Nechápejte mě špatně, jako celek scénář funguje velmi slušně. Tak jak má. Ale nic víc, není to důvod, proč je film tak povedený – za to může režie, vizuál a herci. Scénář samotný se začíná drolit při pohledu na jeho jednotlivé roviny.

Vždyť minulost Edwarda a Susan je stará známá pohádka. Princezna z vyšší společnosti se zamiluje do pisálka-romantika, ten jejím ambicím po chvíli nestačí, tak ho za nepěkných okolností opustí a provdá se za bohatého a úspěšného fešáka. Nic objevného.

Příběh knižní se zdá být silnější, ale je dost lineární a ne moc objevný. Vyvstává otázka, nakolik je realistický. Rozum říká, že nijak zvlášť, ale když divák danou dějovou linku sleduje, připadá mu to skutečné. Důvod? Opět kvalitní lodivod a famózní herci. Jenže… nerealističnost je zde vlastně úmyslná – odráží nitro jeho autora, je to alegorie, vztahuje se ke společné minulosti Susan s Edwardem.

Čímž se dostáváme k příběhu rámcovému (tedy do současnosti). V něm se v podstatě vůbec nic neděje. Susan si čte knihu, zpracovává ji a dále vzpomíná. Jen sem tam dojde k něčemu, co by se dalo nazvat událostí. Na papíře nic výjimečného.

Několikrát přišla řeč na herce. Nikdo nemůže pochybovat, že to oni mohli Fordovu vizi buď pozvednout, nebo utopit. Režisér naštěstí může s pýchou prohlásit: „Nevybral jsem slabých herců!“ Amy Adams hraje nejen svýma rozevřenýma smutnýma očima, ale také gesty, postojem, zkrátka celým tělem. Neschopnost najít pro sebe skutečné štěstí jí věříte. Přesto se nelze ubránit srovnání s Příchozími. A v tomto případě musím říct, že jako Louise byla tato krásná Američanka výraznější. Nejenže herecky stál celý film na ní (zde se o prostor musí dělit s Gyllenhaalem a Shannonem), ale její lingvistka měla mnohem více co dělat. Postava galeristky Susan byla povětšinu času dost pasivní, neposkytla Adamsové prostor skutečně zazářit.

To její protějšek Gyllenhall sice znovu nasazuje svůj patentní psí pohled, ale ve své dvojroli exceluje a opět dokazuje, že je chameleonem mezi herci. Těžko říct, jestli si na něho v Akademii vzpomenou alespoň s nominacemi. Gyllenhaal by si v pětatřiceti nějaké to ocenění konečně zasloužil. Třetím do tuctu byl lahůdkový detektiv Michaela Shannona. Ten je sice maličko ujetý, ale jinak naprosto k pomilování. Také on předvedl to nejlepší, co v něm je. A ani Aaron Taylor-Johnson, který ušel od Kick Asse a Anny Kareniny dlouhou cestu, není vůbec k zahození.

Za zmínku stojí převážně smyčcový podkres Abela Korzenowskiho. Podmanivý soundtrack tohoto polského skladatele je poměrně výrazný, ale rozhodně neruší. Patří letos k tomu lepšímu, co se v oblasti filmové hudby urodilo, ale těžko říct, jestli se někdy zařadí po bok velikánů obdobného stylu, jako je hudba k Fontáně nebo Kmotrovi. Spíše ale ne.

Režisérova prvotina o homosexuálním učiteli literatury z roku 2009 balancovala na hranici mezi bublinou připravenou každou chvíli prasknout a odhalit tak svou nablýskanou prázdnotu a hlubokým filmem vidícím do lidské duše a diváci ani kritikové se nemohli shodnout, čím z toho Single Man je. V případě jeho letošního počinu je to podobné. Osobně jsem přesvědčený o správnosti možnosti druhé.

Charaktery působí živě a ve svém jádru opravdově, stejně tak jejich činy. Film brnká na strunu skrytou v naší hlavě i v sobě samotném, ale nepřepíná ji, nečekáme, že každou chvíli praskne. Možná právě to některým lidem nemusí stačit – máme rádi extrémy a cokoli tak znepokojivého jako Noční zvířata přeci musí umět pořádně přitlačit a jít až na dřeň, no ne? Ne. Právě pro jeho zvláštní střídmost považuji film za o to působivější.

Snímek se do naší hlavy dostává postupně. Nerozlouskne svého diváka několika mocnými údery kladiva jako například Requiem za sen nebo 21 gramů, spíš se skrz lebku zavrtává postupně, připomínaje červíka vytrvale si razícího cestu skořápkou vlašského ořechu, který se ke svému cíli dostane klidně až po návratu z kina. Film nás nutí přemýšlet. Ne o tom, co se stalo, jeho struktura je až na několik výjimek dobře čitelná, ale o tom, proč se jak která postava zachovala a co bychom na jejím místě dělali my.

A co víc, dojmy přetrvají. Jsem si jistý, že kdybych se z nějakého nepravděpodobného důvodu k Nočním zvířatům do jejich celuloidového kotce příštích deset let nepodíval, vzpomínky na klíčové scény i to, co jsem cítil po skončení té závěrečné, budou stále k dispozici, čerstvé jako v době vzniku této recenze.

Závěr je pak až bizarně uspokojivý svojí absolutní neuspokojivostí.

Pro někoho póza a artové porno, pro jiné mistrovské dílo. Tak jako tak esteticky i herecky velmi působivý snímek, který se na stříbrném plátně vyjímá jako v galerii. Jít na Noční zvířata se vyplatí také ekonomicky – film rozhodně neskončí po dvou hodinách, nýbrž pokračuje dál v divákově hlavě.

Celkové hodnocení: 90 %.

NOCTURNAL ANIMALS (2016)

Hrají: Amy Adams, Jake Gyllenhall, Michael Shannon, Aaron Taylor-Johnson, Armie Hammer, Isla Fischer, Michael Sheen, Laura Linney a další.

Režie: Tom FordPředloha: Austin WrightScénář: Tom FordKamera: Seamus McGarveyHudba: Abel Korzeniowski

USA / 115 minut / Drama, Thriller