RECENZE: Němá Červená želva hovoří univerzálním jazykem. Menší děti ale raději nechte doma.

Film nizozemského režiséra Michaëla Dudoka de Wita maluje pouť člověka životem. Využívá při tom všechny barvy palety seslané nám přírodou, zároveň ale ořezává téměř vše nepřirozené, civilizační, chcete-li. Vyprávěný příběh je nadčasový a univerzální a svým zobrazením cykličnosti se vrací nejen ke kořenům lidské existence na této planetě, ale také k prapůvodnímu příběhu, k věčnému přírodnímu mýtu z dob, kdy ve slovníku našich předků neexistoval začátek, ani konec.

Dojem umocňuje zasazení Červené želvy do blíže nespecifikované oblasti Pacifiku. Zde se i v dnešní době stále vyskytují některé původní domorodé kmeny, ba co víc, kulturní paměť víry v koloběh života přetrvává také v mnoha místních civilizacích. Režisér zároveň zmiňuje inspiraci v bájesloví řeckém.

Tento animovaný vstup smrtelníka do světa mýtu sleduje žánrový standard příběhů o trosečnících, ale přidává také něco navíc. Lépe nevyzradit více, než že na diváka číhá hned několik nečekaných zvratů, které, aniž by ve většině případů působily násilně nebo nepřirozeně, zásadně ovlivňují směřování děje.

Červená želva vypráví obrazem. Kromě několika výkřiků zlosti, radosti i zklamání se před divákem vše odehrává, aniž by postava promluvila. Vždyť k tomu ani nemá důvod, ona vše potřebné cítí a my to na ní vidíme. A když už jsou pocity složitější, vše dopoví vyobrazení delirického snu nebo vzpomínky.

Přijetí filmu divákem záleží na dvou věcech. Za prvé, akceptujeme-li jeho pomalé neplynoucí tempo, kdy se dvacet minut nic dramatického neděje, aby po jedné zásadnější události následovalo další tiché bezčasí. Něco takového by pro většinu z nás neměl být problém – rozpohybovaná kresba dokáže zaujmout i svými „malými událostmi" a rozhodně nehrozí, že bychom se pět minut dívali jen na vlny omílající pobřeží. Ne každému ale takový přístup vyhovuje.

Mnohem hůře stravitelný bude pro nemálo lidí jeden konkrétní zvrat. Ten z dnešního pohledu (a buďme k sobě upřímní, nezáleží na tom, jako moc se obdivujeme nadčasovosti příběhu, film přesto sledujeme očima Evropana 21. století) prostě nepůsobí správně. Ke zmiňované události, zahrnující střet trosečníka s želvou, dochází poměrně brzy a její následky se projevují po celý zbytek filmu. Více odmítám sdělit, jestli film zhlédnete, zmiňovanou událost rozeznáte na první pohled.

Pokud jde o to, zda do kina vzít svou ratolest, to záleží na její vyspělosti. Děti předškolního věku bude lepší nechat doma, jinak si vyslechnete ještě větší porci „proč", „co" a „jak" než obvykle a pravděpodobně se nevyhnete ani jejímu pláči (vlastní zkušenost autora této recenze). Ani pro žáky prvního stupně si myslím Červená želva není vhodná, zde ale záleží na tom, jaké filmy obvykle sledují. Pokud je jejich nejdospělejším animákem snímek od Pixaru, se želvou u nich asi nepochodíte. Jestli standardně zvládají Princeznu Mononoke, Cestu do fantazie nebo Zemanova Čarodějova učně, neměli by mít s nemluvným mýtem z Francie problém.

Za nejvydařenější složku Červené želvy považuji hudbu. Dvaačtyřicetiletý francouzský skladatel Laurent Perez del Mar stvořil něco naprosto podmanivého, ústřední smyčcové téma s výraznou árií vyvolává příjemné mrazení v zádech.

Zvolený styl kresby příhodně ladí s tématem snímku. Obrazová stránka je krásná, přitom strohá. Dokazuje, že má ruční dvojrozměrná animace (byť, jako dnes již standardně, vypomáhá kreslířům počítače) ve světě filmu stále své místo. Působivě se v ní prolíná západní a východní styl. Evropský vliv ale převládá, Japonci rozhodně neuzmuli otěže pro sebe.

Obecně je vliv studia Ghibli spíše materiální. Mijazakiho dítko dodalo finance a technologii, v exekuci samotné nechalo režisérovi vždy poslední slovo. Přesto je jeho stopa patrná i pro průměrného filmového trapera. Šestičlenný japonský tým se jistě podělil o nějaké to know how, vždyť jejich zkušenosti s vyprávěním skrze obraz jsou nezměrné. Byl to také jejich nápad udělat z původně málomluvného zcela němý film.

Kdo má s filmy od Ghibli více zkušeností, rozezná jejich vliv také v krátkých příhodách s roztomilými kraby. Vždyť záliba tohoto studia v malých houfujících se zvířátkách je pověstná! Krabíkům může film vděčit za milou komickou vložku odlehčující tíživé situace. Ani ve skutečnosti přeci není nic tak černé. Život jde dál nehledě na nepřízeň osudu.

Pozornost také přitahuje fakt, že se jedná o první neasijský snímek, který studio produkovalo. To přidalo Červené želvě na prestiži, pomohlo jí otevřít dveře do soutěžní sekce festivalu v Cannes a nalákalo do kin nemálo jejich skalních fanoušků, kteří jsou rozesetí po celém světě.

Poetická freska s fantaskními prvky se dost možná stane průlomovým filmem nizozemského režiséra. Na to, že se jedná o jeho první celovečerní počin, nezbývá než uznale pokývat hlavou. Přesto bych se zdržel nadšení – ano, téměř vše je na filmu povedené, ale snad kromě hudby a odvahy odvyprávět celý příběh beze slov nenacházím nic, co by se od obdobné produkce vymykalo také kvalitou. Nejvíce filmu ubližuje již zmiňovaný obrat v příběhu, který v rozdrásaných ústech divákových zanechává slanou pachuť mořského písku.

Celkové hodnocení: 70 %

La Tortue Rouge (2016)

Režie: Michaël Dudok de WitScénář: Michaël Dudok de Wit, Pascale FerranHudba: Laurent Perez del Mar

Francie, Japonsko / 80 minut / Animovaný, Fantasy.