RECENZE: Horor Annabelle 2 zatraceně děsí. Dokud z něj něco neuvidíte

Prequel k spin-offu, který je zároveň i originem (slovíčka nejsou tak sprostá, jak znějí, viz slovníček), jednoho z největších hororových hitů této dekády seznámí diváka s příběhem zrodu vraždící panenky Annabelle.

Čtvrtý kousek z filmového vesmíru The Conjuring Universe (protože kdo dnes nemá svoje univerzum, jako by nebyl) má na svědomí loňský objev, Švéd David F. Sandberg, jehož paranormální žánrovka Zhasni a zemřeš se vloni stala druhým nejvýdělečnějším hororem roku (první místo přitom trochu symbolicky uzmulo V zajetí démonů 2). Naděje, že se druhá Annabelle povede tak byly slušné.

A světe div se, po většinu stopáže film o duchovní nástupkyni Chuckyho sakra funguje. Režisérovi se za pomoci retra, úchylných panenek, izolovaného stavení na prérii, zanícených křesťanů a atmosférické hororové hudby daří navodit tu správnou mysteriózní náladu.

Annabelle 2 v první řadě dokazuje staré známé pravidlo, že na plátně nejvíc děsí neviděné. Série scén, které nás provází v podstatě od začátku filmu až do závěrečných titulků, se totiž odehrává zhruba stejně: jak se zlo blíží a láká do svých spárů, film vždy několik minut postupně graduje napětí – a že tady mluvíme o NAPĚTÍ – jen aby celou svoji snahu završil absolutním nezamýšlený výsměch vyvolávajícím antiklimaxem.

Vždyť co může být směšnějšího, než když sérii nervy drásajících a čirým zlem nasáklých událostí zakončíte tím, že se úchylná, ale v podstatě strašně stupidně vypadající panenka, začne houpat v křesle nebo že mezi prostřihy pootočí hlavu o sedmdesát stupňů? Je to zvláštní zážitek, když zaplněný kinosál se srdcem v kalhotách téměř nedutá, aby z ničeho nic explodoval v záchvatu smíchu.

Naštěstí nejsou všechny scény takové a někdy se místo toho dočkáme vcelku syrového násilí (patosem i litry umělé krve se tentokrát šetřilo) i dost povedených lekaček, které fungují nejen proto, že jich není tolik, ale hlavně proto, že jsou zasloužené.

Nepochybnou výhodou Annabelle 2: Zrození zla je existence skutečného příběhu, který je ke všemu docela zajímavý a v mnoha ohledech ne úplně předvídatelný. Hloubku byste v něm hledali marně, ale jako kulisa funguje víc než uspokojivě.

Totéž se dá říci také o postavách. Jedná se sice o ničím objevnou hororovou sebranku, manželé Mullinsovi (Anthony LaPaglia a Miranda Ottová), Janice (Talitha Batemanová), Linda (Lulu Wilsonová) i sestra Charlotte (Stephanie Sigmanová) jsou ale sympaticky napsané i odehrané. Obzvlášť dvanáctileté představitelky obou hlavních rolí ukazují, že mají talent.

Příběhu a zajímavé premise bohužel škodí slabší scénář. Annabelle má již od začátku naprosto zjevnou agendu – chce tělo a nechce svědky. Od jistého okamžiku je i dost silná na to, aby si ho obratem zařídila. Jenže ona místo toho dělá naprosté nesmysly a krouží okolo jako znuděný jestřáb. Vrzáním dveří, zhasínáním žárovek, oživováním strašáků a všehovšudy obyčejným děláním bububu ztrácí drahocenný čas i výhodu překvapení. Jinými slovy, nebýt démon idiot, mohl film skončit mnohem rychleji. A krvavěji.

Non stop akční finále pak snižuje IQ také zbytku ansámblu. Neustálé opakování týchž chyb a nesmyslů, kterých se postavy dopouštějí, začne po chvíli otravovat (nebo minimálně nudit).

Annabelle sice občas vyletí strašidelné pojistky, ale i ve chvílích, kdy diváka neúmyslně rozesměje, je pořád alespoň tak špatná, až je vlastně dobrá, a tudíž lákavější než kdyby jen nudila. Tím spíš, pokud do kina vyrazíte s partou přátel.

Menší tip na závěr: vydáte-li na Annabelle do kina, zvolte takové, kde mají technologii zvuku Dolby Surround 7.1 nebo ještě lépe Dolby Atmos. Rozdíl je znát.

Celkové hodnocení: 65 %

Annabelle: Creation (2017)

Hrají: Alicia Vela-Bailey, Stephanie Sigman, Miranda Otto, Javier Botet, Anthony LaPagliaa další

Režie: David Sandberg

Scénář: Gary Dauberman

Kamera: Maxime Alexandre

Hudba: Benjamin Wallfisch

USA / 109 minut / horor, mysteriózní, thriller