RECENZE: Dymytry na novém albu A-G-R-O-N-A-U-T přinášejí poctivý metal i experimenty

Nové album pražské psy-core party Dymytry A-G-R-O-N-A-U-T s sebou nese mnohá překvapení. Jak uvedl v rozhovoru kapelník Jiří Urban ml., dříve je zajímal především pořádně tvrdý zvuk a rychlé tempo skladeb, ale dnešním Dymytry je všem kolem třicítky, za těch třináct let existence kapely se každý z nich vyvíjí a nemusejí být nutně neustále slušně řečeno „naštvaní" jako v době vzniku (pro fanoušky dnes již kultovní) desky „NESER!". Přijímají další vlivy, baví je melodičnost, zároveň ovšem neslevují z tvrdé muziky, kterou milují a kterou dělají radost svým fanouškům. A-G-R-O-N--U-T tedy obsáhl některé experimenty, ve kterých se odráží právě zmíněný umělecký i lidský vývoj všech členů, ale zároveň jsou to stále ti staří dobří Dymytry. Pojďme se na to tedy podívat trochu podrobněji.

Titulní skladba „Agronaut" je důstojným otvírákem – mírně sociálně-kritický text a melodický refrén, jak jsme od Dymytry zvyklí, potěší také místy použitý growl frontmana Jana "Prothea" Macků, který se v tvorbě Dymytry neslyší zase tak často. Hned druhá píseň je klipová „Věrní zůstaneme", kde na výzvu kapely nazpívala sbory desítka vybraných dobře zpívajících fanoušků. Jedná se o skladbu volnějšího tempa, spíše přemýšlivou, a výrazné bubny Miloše Meiera jí dodávají tu správnou atmosféru.

Třetí track „Sekerou" mírně evokuje právě dobu zmíněné desky „NESER!", a to jak razancí obsahu, tak po hudební stránce, celá píseň ovšem vyznívá moderněji. "Nahrabat" může ze začátku po textové stránce působit jako lovesong, není jím však ani náhodou – z písně o dívce, kterou by snad šlo považovat za milostný objekt, se vyklube pořádně ostrá kritika zlatokopek. Téma navýsost aktuální a v textovém zpracování Dymytry navíc vyznívající značně smutně.

Téma písně „Pekelní andělé" je nasnadě již podle názvu – nejslavnější motorkářský klub má ve svých řadách ty, kteří o sobě oprávněně mohou říkat „my jsme parta tvrdejch chlapů". Ostré kytarové riffy, neobyčejná rytmika a frontman Protheus ve zpěvu také náležitě přitvrdil. Je všeobecně známo, že je to právě on, kdo pro Dymytry píše texty, méně už se o něm možná ví, že je mimo jiné vášnivým motorkářem.

Následující „Hrad z písku" je rozhodně jednou z nejlepších skladeb na albu, přestože úvod jistě mnohé fanoušky překvapí – klavírní intro je však trefa do černého. Pozvolnější tempo prokládané melodickými refrény, postupné přitvrzování, skandování, které se rozjíždí až do děsivého ratata, ratata zakončeného growlem...a přesto to všechno dohromady funguje. Skvěle funguje. To „Odpočívej v pokoji" je pořádný odpich už od první chvíle. Nečekejte žádné pohřební téma – slogan „já makat nebudu, NA NĚ fakt nebudu" mluví za vše. Můžeme se jen těšit na letní festivaly a pořádnou pařbu pod pódiem, hned vedle „Jsem nadšenej" a jiných dymytráckých hitovek tohoto ražení. U této písničky opravdu nebudeme odpočívat v pokoji, a ani na gauči, i když nám jinak vyhovuje obojí.

Intro „Duše bojovníka" zavání nějakou elektronikou, ale nemysleme si, jde o solidní metal, opět hudebně i textově mírně evokující období desky „NESER!", což se ovšem změní v refrénu, kde si již jen z poslechu desky dokážeme představit fanoušky skandující pod pódiem. Protheus si místy skutečně servítky nebere, viz úryvek z textu „...a není kurva dědkem placená" – není to však špatně, možná spíš naopak...ono někdy neškodí, když někdo pojmenuje nešvary dnešní doby pravými jmény a na plnou...ehm, ústa.

Mírně neobvykle působí téma písně „Slovanské tance" – přenesme se v mysli do období, kdy naše země teprve čekaly na příchod Konstantina a Metoděje a na našem území se rozkládala Velkomoravská říše, i úvodní nanananána nánaná v nás vyvolává představu bujarého veselí na tehdejší hostině. Přesto se ale nemůžeme zbavit pocitu, že Protheus opět v některých verších naráží na dnešní dobu a ne jinak. 

„Kniha života" je zase z úplně jiného soudku. Flétnové intro nasvědčuje tomu, že tady se primárně nebude jednat o co největší nářez, i když Jan Görgel a Jiří Urban ml. také nemálo hrábli do strun. Přemýšlivý text činí z „Knihy života" vlastně lovesong, i když ne prvoplánový. Nejpůsobivějším momentem je nejspíš závěr recitovaného bridge, který v podání Prothea – podobně jako celý text – dává tušit, komu byl pravděpodobně věnován...

O závěr alba se postarala silná skladba „Dej Bůh štěstí". Střední až baladické tempo úvodu se v refrénu rozjedou do pořádné divočiny, která vygraduje výborným kytarovým sólem, Miloš Meier za bicími taky rozhodně nezahálí a sází tam beaty, které by mohly konkurovat opravdovým výstřelům. Tím spíš, že se text se zabývá dalším aktuálním tématem, tématem protiválečným, situací, kdy si nezbývá než přát – Dej Bůh štěstí.

Dymytry na novém albu skladatelsky i nástrojově experimentovali jako nejspíš ještě nikdy, zároveň se místy trochu vracejí ke kořenům. Odpustili si tentokrát legrácky, které se objevily např. na předchozím albu Homodlak (Přichází noc! inspirovaná filmem Rrrr!), místo toho vsadili, jak je u nich zvykem, na sociálně-kritická témata a pořádnou dávku poctivého metalu, nedá se však říci, že by je humor úplně přešel. Finální výsledek zní velmi povedeně a dle pochvalných komentářů na sociálních sítích to stejně vidí i fanoušci. Nezbývá než popřát plné sály na nadcházejícím společném koncertním turné s Arakainem.

Nicola Bernard, Pearl