Zemřel Antonín Přidal. Profesor, básník, scenárista, dramatik a překladatel

Jak uvedl děkan DIFA JAMU Petr Francán, ještě v loňském akademickém roce tento originální polyhistor a emeritní pedagog na škole působil.

Profesor Antonín Přidal se narodil 13. října 1935 v Prostějově. Po studiu jazyků na brněnské Filozofické fakultě pracoval v 60. letech v literárně-dramatické redakci Československého rozhlasu. Od počátku 90. let spolupracoval s Českou televizí. Po listopadu 1989 začal Přidal přednášet na Divadelní fakultě JAMU v Brně (Shakespeare, Jazyk uměleckého díla, Umění dialogu, Média a společnost, Jeviště světa, Velká témata světového dramatu).

„Na jaře 1990 jsem měl na vybranou mezi anglistikou na univerzitě a Divadelní fakultou JAMU. Ta se obnovovala, byla otevřená novým nápadům a lidem, kteří měli co nabídnout. Nebránila jim v rozletu, a byl to skutečně rozlet, žádné kodrcání ve starých kolejích. Dodnes mě zamrazí, když si představím, že bych šel tenkrát učit někam jinam,“ uvedl předloni pan profesor jako osmdesátiletý jubilant v rozhovoru pro časopis akademie.

Psali jsme: Janáčkova opera přenese diváky do renesančních Benátek Česká premiéra a zájezd do Hongkongu. Janáčkovu operu čeká nabitý měsíc  

Na Divadelní fakultě JAMU Přidal založil a dvacet let vedl Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. Co podle něj nikdy nesmí dnešním dramaturgům a scénáristům, ať už v televizi, rozhlasu, filmu či divadle, chybět? Co by neměli postrádat profesně, co lidsky? I k tomuto se profesor Přidal vyjádřil předloni nekompromisně a jasně: „Široký rozhled, podložený vzděláním a citem pro možnosti svého média. Umění obklopit se nejen zaměstnanci, ale taky vynalézavými externisty. Schopnost rozeznat, kdy váš tým začíná ztrácet soudnost a žene se do trapné exhibice. Anebo podlézá publiku, ať to stojí, co to stojí. Nakonec to zvlášť potřebné: vědět, kde je hranice, za kterou nestojí za to jít. Nebát se připomínat i druhým, že jsou "jisté meze". Ty, za kterými se slušný člověk mění v postavu bez charakteru, ke všemu svolnou, za nic se nestydící.“

Věděl, o čem mluví. Do listopadu 1989 se totiž věnoval hlavně překládání "na zapřenou", s vypůjčenými krycími jmény. Tento mimořádně vzdělaný muž vydal tři publicistické knížky (Slovník do hrsti, Národní nonsensy, Z očí do očí), dvě knihy úvah (Některé hlasy, některé tváře, Potulky knihami a časem) a dva svazky divadelních a rozhlasových her (Všechny moje hlasy a jiné hry, Políček číslo 111 a jiné hry). Jeho básně vyšly ve čtyřech sbírkách (Neznámí ve městě, 1966, Smrt na ostrově, 1966, Sbohem ale čemu, 1992, Zpovědi a odposlechy 2015).

Antonín Přidal proslul i jako rozvážný moderátor, popularitu měl svého času jeho televizní pořad Z očí do očí či Klub Netopýr. Přeložil díla zejména anglických a španělských autorů, z nichž nejznámější jsou Federico García Lorca, Patrick White, John Updike, Joseph Heller, Robert Lowell či Galway Kinnell. Kromě Knihy nesmyslů Eduarda Leara je asi nejznámějším Přidalovým překladem humoristická kniha Lea Rostena Pan Kaplan má stále třídu rád.

V roce 1999 mu byla udělena Cena Ferdinanda Peroutky a v roce 2007 Státní cena za překladatelské dílo, o rok později potom získal Cenu města Brna.