RECENZE EvoLucie bourá historii. Aspiruje na nejlepší desku kapely

V úterý 5. března se v pražském Fóru Karlín budou předávat Ceny Anděl. Nominace jsou již delší dobu známy. Vypadá to, že nejvíce šancí má kapela Lucie za album Evolucie či kapela Mandrage s deskou Po půlnoci, ale i Bára Poláková s albem ZE.MĚ. Nechme se překvapit, ale...O desce Po půlnoci jsem již dříve psali. Dnes se podíváme na další nominované album – v pořadí osmou, po dlouhých šestnácti letech vydanou desku kapely Lucie.

Album EvoLucie bylo bezpochyby nejočekávanější deskou roku 2018. A dnes, když už jsme měli možnost se s albem důkladně seznámit a některé skladby zazněli i naživo na turné EvoLucie 2018, můžeme říct, že rozhodně zaslouženě.

Píseň Takhle tě mám rád byla úplně první skladbou, kterou jsme z alba mohli slyšet. Působí lehkým, hravým dojmem a trefila se do doby, kdy rádia hledala tzv. letní hit. Vedle ostatních skladem z alba ale působí rozpačitě, možná jednoduše. Svůj účel pilotní skladby ale splnila dokonale a další skladby na albu už jsou trošku jiné. Album mnohem více charakterizuje druhá singlově vydaná píseň Nejlepší, kterou znám.  

Další písní Chtěli jsme lítat pokračuje deska v rychlém rytmu. Píseň napsal i nazpíval Robert Kodym a skladba nese prvky formace Wanastovi Vjecy. V melodicky svižné a veselé písničce se skrývá spousta zajímavých metafor typický pro textovou poetiku Roberta Kodyma: „Teď opustíš mě, nemůžu věřit, doba je ledová a kamenná“ či „Tvý roky dlouhý psaníčka v řadě a ty už víš teď, co je blues, tvý černý vlasy načichly ohněm, už můžeš letět, tak to zkus.“

Nejsilnějším momentem desky je balada Nejlepší, kterou znám. Tu napsal Oskar Petr, který má na kontě nesporné hity jako Chci zas v tobě spát nebo Medvídek. Novým textem však píseň opatřil Robert Kodym a skvěle. Je to píseň přesně typická pro Lucii, píseň která funguje teď a bude stejně fungovat i za dvacet let. Přesná kombinace smyčců a elektrické kytary se dokonale skloubí s poetickým textem – „když stříbro měníš v cín, tak láska v heroin se změní, v propadlišti krás."

První ne úplně tradiční písní je Burning Man. Tato písnička zazněla i na výše zmiňovaném turné EvoLucie, kde vyzněla zase o kousek lépe než na albu. Spolu s následující písničkou Sex 3 působí, že se zatoulala z repertoáru Kollerbandu, ale celkově celou desku skvěle doplňuje. Pokud by se totiž měla deska pojmenovat obecně, je to hlavně kombinace všech čtyř hudebníků a jejich různého hudebního stylu.

Již zmíněnou skladbu Sex 3 napsal David Koller. Celá písnička je zvláštně neukotvená a netradiční. Není prvoplánová, nejde o hit, který je napsaný pro koncertní dav, přesto na koncertě funguje výborně. Je obdivuhodné, že kapela nejde pouze cestou zaručených hitů, které by mohla sypat z rukávů pro desítkách, ale že je na albu i písnička, která je tak trochu jiná. 

U písně Já jsem pan Petr Monk se o hudbu postaral Michal Dvořák, text napsal Robert Kodym. Píseň je na podobné vlně jako starší Noc z alba Slunečnice. Píseň je vlastně docela minimalistická, má ponurou, neuchopitelnou atmosféru. Je to píseň, kterou chcete slyšet na úplném konci koncertu, než se všichni rozejdou do svých domovů. Cestou si tak můžou představovat ten zvláštní příběh, který je v písničce ukrytý.

Písnička Peněžena začíná naprosto odzbrojujícím: „přijela na schůzku a měla ovulaci“. Je to něco, co v písničce nečekáte, ale v případě Lucie to prostě funguje. Po písničce Pan Petr Monk jenom potvrzuje, jak je tato deska pestrá.

Než tě rozkradou opět zpívá Robert Kodym. Píseň začíná pomalou klidnou melodii doplněnou o nezaměnitelný Kodymův hlas. V refrénu píseň krásně vyroste, se sbory to působí opravdu monumentálně. Je to písnička, ke které se na desce chcete vrátit. Zas a znova.

Následuje píseň Fénixovy slzy. Robert Kodym jí prý napsal po tom, co si místo několika kapek tzv. fénixových slz dal celého panáka.  Po následujícím zážitku napsal tuto píseň. Hudebně i textově je píseň správně šílená a na první poslech zapamatovatelná.

Naprosto odlišnou je skladba Já to nemám spočítaný. Ta znovu potvrzuje, jak je celá deska barevná. Skladba je hodně vážná, přesto vidíme nějaké „světýlko na konci tunelu“ „tak sejmi ten popravčí kříž z mých ramen, světlo příštích dnů už voní tu.“ Opakující se refrén působí zpočátku naléhavě, ke konci už ale máte trochu chuť tlouct hlavou do zdi a zkusit to konečně Davidovi spočítat.  Hudbu napsal David Koller spolu s Matějem Belkem, klávesistou ze své kapely, s kterou jezdí své úspěšné Acoustic Tour.

Po krapet depresivní skladbě Já to nemám spočítaný přichází Slečna do nekonečna. Jde příjemnou skladbu, kterou si máte chuť zazpívat. Dobře působí sborový zpěv v refrénu. Navazuje píseň 1968. Funguje v ní neobvyklá kombinace veselé melodie a hodně vážného textu. Melodie tak ještě víc poukazuje vážnost písně, protože prvoplánově nedává najevo, co máte cítit. Až postupně tak odhalujete hloubku tohoto tématu a to více vás zasáhne, ač jste narozeni dávno po tomto pro naši historii tak osudovém roce.

Poslední skladbou je píseň EvoLucie. Propracovaná nejen hudebně (postupné přidávání nástrojů v součinnosti s textem), ale i textově. Zde právě najdeme odpověď na otázky: Jak to dělají? Co je příčinou té energie, stálého úspěchu, skvělých písniček…  Kapela Lucie je totiž sloučeninou čtyř zvláštních, ojedinělých ingrediencí, které když se sloučí, vznikne něco neskutečného! A ač jsou prvoplánově tyto čtyři zvláštní esence absolutně neslučitelné. A dozvídáme se v písní EvoLucie, že i jednou…

Možná už dneska v noci emigrujem do země, která zve se "Onen svět", a potom prošlapaný boty zujem, než sejdeme se na oběd

Nemáme křídla, jenom rybí prsty, a taky jeden rytmus na buben Letíme nad střechama a jsme hladkosrstý, aby náš spolek nebyl vyhuben...

 Prostě kapela Lucie je a bude i na onom světě. Možná více sentimentu, ale poslech této desky prostě baví.

Hodnocení: 85%