Festival Japonský měsíc: ROZHOVOR s Jindřichem Ziegelheimem nejen o kendó

Ing. Jindřich Ziegelheim, Ph.D. (1974) cvičí kendó již od roku 1989, přičemž v současnosti je držitelem 5. danu kendó a 3. danu iaidó. V letech 1996, 1999 - 2000, 2002, 2004 - 2008, 2009, 2013 absolvoval výcvikové pobyty v Japonsku. V roce 1996 byl na 14. ME v Miskolci (Maďarsku) ohodnocen cenou „Best Fighting Spirit" v soutěži jednotlivců. V roce 2001, 2004 a 2010 poté získal 1. místo na Mistrovství ČR. V roce 2005 byl také na 20. ME v Bernu (Švýcarsku) ohodnocen cenou „Fighting Spirit" v soutěži týmů. Posledním oceněním je první místo získané společně s manželkou Janou v roce 2009 na turnaji v katách v německém Stuttgartu.Na festivalu Japonský měsíc představíte japonské bojové umění kendó, na co se mohou návštěvníci těšit?Budu se snažit představit kendó tak, jak jsem ho poznal v Japonsku. Snažím se nic nezkreslovat a předat informace od lidí, o kterých si myslím, že kendu rozumí. Všechno je samozřejmě subjektivní záležitost, ale jedná se o můj šestý příspěvek na toto téma a věřím, že věci, o kterých budu mluvit, zaujmou většinu návštěvníků – ať naprostých laiků, tak v kendu pokročilých, protože vždy doplňuji nové věci, jako třeba fotografie zajímavých situací nebo nové doposud nezveřejněné poznámky. Je to však jedna z výjimek, kdy nebudu oblečen do kimona, ale ukázky budou probíhat z videí nahraných na různých akcích, jako například Mistrovství Japonska, trénink dětí policistů ve věznici a podobně. Sami Japonci tvrdí, že kendó je kulturní dědictví jejich předků. Po době strávené s nimi s tímto názorem plně souhlasím a podle toho se snažím o kendu mluvit.Komu je cvičení kendó určeno?Cvičení kenda je určeno úplně všem lidem. Když o tom tak přemýšlím, nenapadá mne jediná výjimka: cvičení pro muže a ženy je naprosto identické a ani věk nerozhoduje. V Japonsku jsem viděl tříleté děti, které pobíhají mezi ostatními s maličkým cvičným mečem. Po nich se nechce žádná disciplína. Učitel je pochválí, pokud udělají totéž, co ostatní, pokud ne, nic se neděje. Měly by sedět s ostatními na nástupu, ale pokud nechtějí, většinou je nenutí. Viděl jsem i takové, kterým bylo přes 70 let, a s kendem začínali kvůli upevnění znalostí technik boje s reálným protivníkem, protože přes 60 let cvičili katy – soubory cviků smluvených a přesně systematizovaných, ale bez oponenta. A kendó je určeno i lidem arogantním a vnitřně nešťastným a na ostatní lidi zlým, protože pokud budou cvičit přesně tak, jak se má, tak se tvrdým drilem a horlivým úsilím dostanou na společensky mnohem přijatelnější úroveň právě díky pokoře a odříkání, které ve cvičení kenda poznáte jako první. Zajímavý je také fakt, že drtivá většina politiků japonské vlády kendó cvičí anebo cvičila a každý policista bez výjimky má alespoň 1. dan kendó. Myslím, že to svědčí o vysokých morálních hodnotách, které s sebou kendó pro společnost automaticky nese.Jak vzpomínáte na dobu strávenou v Japonsku?V Japonsku jsem měl možnost cvičit od roku 1995, kdy jsem tam jezdil jednou za rok až dva, buď kvůli tlumočení, nebo v rámci doktorátu a to na týden až půl roku. Nikdy jsem nevynechal jedinou příležitost ke cvičení. Klíčové však byly 4 souvislé roky v letech 2004 až 2008. S těmi střípky před tímto pobytem se to nedá srovnávat. Na tuto dobu strávenou v Japonsku vzpomínám jako na dobu naprosto klíčovou pro můj další život po návratu do vlasti. Tehdy jsem tam absolvovat přes 1000 tréninků kenda a navíc asi 300 tréninků iaidó a 300 tréninků kendžucu. Ze tří kimon na kendó jsem měl neustále alespoň jedno mokré. Nevěděl jsem, jak dlouho v Japonsku budeme – pracovní smlouvu jsem měl vždy jen na rok a víc nebylo jistého vůbec nic. Jednal jsem podle svého nejlepšího přesvědčení a myslím, že bych tento názor nikdy nezměnil. Mým krédem bylo „cvičit, cvičit, cvičit". Cvičení mi otevíralo bránu k poznání věcí, o jejichž existenci jsem neměl ani ponětí, a srdce lidí, u kterých se to jiným cizincům nepodařilo. Poznal jsem tu i lidi, kteří by za mě dali život, což jsem u nás zatím nezažil. Začal jsem se tak seznamovat s výborně fungující společností (což ale vůbec nesouvisí s kendem), která je v ostrém kontrastu s naší českou, nevyvinutou, arogantní a nepřátelskou. Rozdíly jsem si naplno uvědomoval už v Tokiu a o to těžší byl pro mě návrat a o to víc jsem nakonec po tomto dlouhém pobytu viděl většinu toho dobrého, co jsme tu prožili. V kostce bych řekl, že doba strávená v Japonsku byla velmi tvrdá, krásná a krátká.Kendó se věnujete již od roku 1989, byly i nějaké opravdu těžké okamžiky?Když se dívám do minulosti na tréninky jako takové, myslím, že samy o sobě obtížné nejsou. V Japonsku jsou intenzivnější, než v Evropě, ale jejich délka je velmi podobná. Nicméně Japonci mají cvičení k dispozici denně, a pokud jiné povinnosti nemají, většinou tuto příležitost využívají. Z tohoto pohledu bych řekl, že nejtěžší na výcviku kenda je právě to, že člověk musí cvičit kdykoli tuto příležitost má a to někdy znamená 12 tréninků za týden. Dva tři měsíce vydržíme všichni denně (i o víkendech) vstávat v půl 6 ráno a jít na policejní trénink, který trvá jen hodinu. Pak se osprchujeme a jdeme do práce. Ale představa, že tento systém nikdy neskončí, nám všechno ztěžuje, z tréninků časem není takový požitek a později se začneme ptát sami sebe, co a jak udělat, aby se to trochu změnilo. Ale nic takového není a časem se k tomu sami dopracujeme. Takže jsou dvě možnosti: buď trénink přijmeme jako úplně normální součást každého dne, nebo prostě přestaneme cvičit. Cvičit na půl nebude možné. A právě toto patří k těm nejtěžším okamžikům. Projde si jimi každý, a kdo bude cvičit opravdu dlouho, bude jim čelit i víckrát. To je ale normální.Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?Je to jednoznačně rok 2008, kdy 12 velkých učitelů ze Západotokijské Federace Kendó navštívilo Českou republiku. Někteří z nich do té doby nikdy v životě neopustili Japonsko. Jeden z nich řekl, že jsem je svou dlouholetou pílí a úsilím přesvědčil, že o mojí prosbě, navštívit nás v Evropě. Začali tedy o cestě vážně uvažovat a nakonec moje pozvání přijali. Tohle beru jako přímou odpověď na to, co jsme se ženou v Japonsku dlouhodobě budovali, aniž bychom měli nějaké budoucí úmysly.Letos byla také vydána Vaše kniha Kendó - Tři spojené kruhy, čím je zajímavá?Název knížky se může zdát filosofický, ale opak je pravdou. Ty tři kruhy symbolizují tři oblasti lidského snažení ve výcviku kenda. Jsou to každodenní cvičení, pravidelná účast na závodech a pravidelná účast na zkouškách. Tento koncept mi poprvé představil pan Ózawa Hiroši, kendó 8. dan kjóši. Hodně mě to zaujalo, protože do té doby jsem si dělal značné množství poznámek ze cvičení i závodů – jak jsem koho porazil anebo s kým jsem jak prohrál – a tenhle pohled dal všem těm zápiskům jasný koncept. Myslím, že nejzajímavější je, že pokud je mi známo, tak žádný jiný Čech ještě nikdy neprošel ničím podobným a pokud ano, svoje soukromé poznámky a poznatky nezveřejnil. Ale ani ve světě to nebývá běžné. Hodně často jsem po cvičení od učitelů slýchával: „Teď ti řeknu něco, o čem se v knížkách nedočteš, protože se to nikde nepíše." Sám sebe jsem se ptal proč? A tak jsem z poznámek udělal tři celky a i informace, kterým třeba ještě nerozumím, předal tak, jak jsem je slyšel. Naopak neudělat to, by znamenalo neumožnit přístup k těmto informacím lidem, kteří o ně mají zájem, ale neměli tu možnost se dostat do Japonska, nebo nemluví japonsky.A jaké jsou Vaše pracovní a osobní plány do budoucna?Studia i většinu pracovní kariéry jsem věnoval poznání chování a vlastností kovových materiálů. Pracuji v leteckém průmyslu s niklovými a kobaltovými slitinami, které se používají v horkých částech motorů. To časem před každého postaví celou řadu problémů, které je potřeba řešit s „nadčasovou" platností. Moje pracovní plány tedy souvisí s tím, že bych rád do hloubky pochopil materiály, co se v nich děje a spolupodílel se na dlouhodobě správných řešeních. Osobní plány souvisí s bezpečností rodiny – určitě není nic, co by mělo vyšší prioritu. Mám na mysli jak bezpečnost fyzickou, tak sociální. Chtěl bych děti vychovat tak, aby věděly, co a jak mohou a co naopak nesmějí udělat samy (aby se třeba nepohybovaly tam, kde se kradou lidi – teď je známý případ, jak unesly naše dvě krajanky v Pákistánu), aby mohly studovat v zemi, ve které chtějí, a celkově aby tam, kde budou žít, byly šťastné. Ale zároveň si myslím, že podobné obyčejné plány má většina rodičů a ty moje nejsou ničím zvláštní.Děkujeme za rozhovor.