Nejhorší bitva v dějinách: V boji o Stalingrad padlo 1,9 milionu lidí

V červnu 1941 k překvapení mnohých nařídil nacistický německý vůdce Adolf Hitler své armádě, aby dobyla Rusko. Nepřipravení Rusové padali před invazí Německa, situace se však změnila, když se obě armády střetly u Stalingradu, kde stály důležité továrny vyrábějící válečné zbraně i potřeby civilního obyvatelstva.

Tehdy ve městě žilo kolem 400 tisíc lidí. Usedlost, která nese jméno po sovětském vůdci Josifu Stalinovi, byla pro obě strany symbolicky důležitá. Pro Němce by porážka města znamenala výsměch Sovětskému svazu, Rusové se zase Stalingradu drželi zuby nehty, protože v sázce byla čest jejich vůdce.

Jak moc byl Stalingrad pro obě strany důležitý se ukázalo záhy, když obě země zde posílaly do boje a na smrt více a více vojáků. Zpočátku to přitom vypadalo, že nacisté i zde budou mít rychlé vítězství. Město silně bombardovali ze vzduchu do takové míry, že začátkem září 1942 zde stály jen trosky budov. Přesto se Sověti nevzdávali a dokázali udělat z nouze ctnost - poničené budovy jim daly taktickou výhodu.

Do listopadu už zde na obou stranách padli stovky tisíc vojáků a bitva ztratila veškeré morální a civilizační zábrany. Místní válka spíše připomínala znepřátelené vlčí smečky, které kousaly a trhaly vše, co mohly. Zvláštní jednotkou na obou stranách tvořili odstřelovači, které v nepřátelském táboře vzbuzovali paniku, protože si nikdo nemohl být jist svým bezpečím.

Německé straně nejspíš hodně poškodil sám Adolf Hitler, který předával rozkazy na dálku. Nacistický vůdce byl fascinován představou dobytí města nesoucího jméno jeho protivníka a tato obsese nakonec nejspíš způsobila i prohru německé armády. Rudá armáda na druhou stranu se dokázala na pokraji sil vzepřít a z malého kousku země poblíž pravého břehu řeky Volhy zvrátila průběh boje.

Obě strany mají ve svých řadách přeživší, kteří až do posledního dne svého života s hrůzou vzpomínali na události. Zatímco bojovníci Osy měli plné ruce práce s vyčištěním ulic města a rozbořených domů, ruská armáda posbírala zbytky sil a s nově příchozí posilou zahájila protiútok.

Nacistický voják Helmut Walz, který se z pekla vrátil domů, popsal později historikům, jaké nelidské situace zažil. "Střetl jsem se nepřátelským vojákem, okamžitě jsem pozvedl zbraň. Jenže koutkem oka jsem viděl záblesk a pak jsem padl k zemi. Byl jsem postřelen," vzpomíná Walz na chvíli, která mohla být jeho poslední.

Vojáka nakonec zachránil jeho přítel, který nepřítele udeřil surovou silou do hlavy. "Rukama mu rozdrtil hlavu, a to přes to, že nosil kovovou helmu. To křupání slyším dodnes," vypráví Walz. Dobrého konce se však nedočkali, o pár vteřin později byl jeho přítel postřelen do hlavy, když podával zraněnému vojákovi první pomoc.

Tahle hororová scéna není přitom ničím výjimečná, na něco podobného si vzpomene snad každý přeživší, ať už byl příslušníkem Rudé armády nebo na druhé straně. Organizovaný odpor nacistických vojsk byl ukončen 2. února 1943, přes 90 tisíc zesláblých vojáků bylo zajato. Pouze 6000 z se jich po konci války dočkalo propuštění na svobodu a mohlo se vrátit domů.

V původních německých plánech Stalingrad nepředstavoval žádný významný strategický cíl, ale Hitlerova zaslepenost byla předzvěstí války, kterou prohrával. I když se v současné době tvrdí, že několikaletý konflikt s Islámským státem byl nesmírně krutý a špatný obzvláště pro nevinné lidi, dnešní bojiště jsou jen stínem hrůz, které se odehrávaly v minulosti.