První americká intervence na Blízkém východě? Proběhla před šedesáti lety, důvodem byl Irák

Je velice symbolické, že důvodem první vojenské intervence USA na Blízkém východě bylo dění v Iráku. V padesátých letech se jednalo o jejich nejsilnějšího spojence v regionu. Irák byl jedinou arabskou zemí, která se připojila k tzv. Bagdádskému paktu, který měl být dle amerického prezidenta Dwighta D. Eisenhowera obdobou blízkovýchodního NATO sloužícího jako pojistka proti Sovětskému svazu.

Jako hlavní spojenec a předvoj Sovětů na Blízkém východě byl považován egyptský charismatický prezident Gamál Násir, představitel tzv. panarabismu. Cílem Násira bylo spojit Araby do jednoho superstátu – samozřejmě ve kterém bude mít hlavní slovo Egypt. Počátkem roku 1958 se Egypt a Sýrie spojily a vytvořily tzv. Spojenou arabskou republiku, která zvala Araby na celém Blízkém východě, aby se k ní připojili.

V takovém prostředí došlo k překvapivému a nečekanému vojenskému převratu v Iráku. Americe loajální královská rodina byla brutálně povražděna. Pučisté vyhlásili Irák republikou, zavedli islám jako národní náboženství a přihlásili se k Násirovi a jeho idejím arabského vlastenectví, stejně jako se odvrátili od USA směrem k SSSR.

Tento převrat vyvolal šok nejenom v USA, ale zvláště zasáhl do napjaté situace v Libanonu. Myšlenka Spojené arabské republiky zde měla odezvu mezi muslimskou populací, naopak křesťanská libanonská část byla proti přihlášení se k Násirovu Egyptu. Hlavním odpůrcem Násira na Blízkém východě byl libanonský křesťanský prezident Camille Chamoun, který byl podezírán z toho, že si chce nelegetimně prodloužit mandát. V zemi vypuklo povstání arbských muslimských nacionalistů a Chamoun povolal USA, které považoval za své spojence, na pomoc.  

A USA jej vyslyšely. Převrat v Iráku u nich vyvolal obavu, že Blízký východ čeká panarabská revoluce, která vynese na výsluní moci Egypt s vůči Západu – a Izraeli – velmi nepřátelským Násirem. USA se bály, že může padnout Libanon i Americe přátelsky nakloněný Jordán. Viceprezident Richard Nixon navrhl přímo intervenovat v Bagdádu, libanonská žádost ale obrátila pozornost USA k tamnějším břehům.

K překvapení amerických vojáků je tam nečekali ozbrojení nepřátelé, ale Libanonci a turisté v bikinách. Samotní američtí vojáci byli v Libanou vnímáni jako profit přinášející návštěvníci, takže Libanonci se k nim chovali poměrně přátelsky. Jelikož americké síly se setkali pouze s malým odporem, mnozí vojáci byli propuštěni na mise dobré vůle k místním rodinám. Jeden z vojáků, tehdy 19letý Thomas Zmecek, vzpomíná na to, jak plavali s místními dívkami, jedli u jejich rodin a měli „skvělou chvilku.“

Nicméně, situace se mohla kdykoliv ošklivě zvrhnout. Vojáci byli připraveni táhnout do hlavního města a potlačit povstalce. Americký diplomat Robert D. Murphy pomohl vyjednat příměří mezi povstalci, libanonskou a americkou armádou. Chamoun odsloužil své období, na jeho místo nastoupil dohodnutý křesťanský generál Fuad Chehab. Krize byla zažehnána.

Intervence byla v USA ostře kritizována v americkém Kongresu. Podle Johna F. Kennedyho vláda příliš démonizovala Násira a přehlížela fakt, že nebyl sovětskou loutkou. Kennedy byl proto, aby USA spolupracovaly s arabským nacionalistickým hnutím. Kongersmani upozorňovali též na to, že irácký puč nebyl uskutečněn Sověty ani Násirem. V následujících letech se naopak Irák stál další hrází proti egyptskému panarabismu.

Podle Mauriceho Labelleho, učitele historie Blízkého východu na univerzitě v Saskatchewanu, však si USA nedokázaly ze situace vzít ponaučení. Přiznává, že USA hrály významnou roli k dosažení mírového procesu v Libanonu, to bylo však důsledkem jejich diplomatických schopností, nikoliv díky přítomnosti amerických vojáků v zemi. Podle něj však USA získaly dojem, že jsou strážci demokracie na Blízkém východě a že k jejímu zajištění mohou uskutečnit i vojenskou intervenci. Zároveň došlo k tomu, že Blízký východ se začal na USA dívat s velkým podezřením a nedůvěrou. V kontextu dnešní situace v regionu se dá tvrdit, že libanonská anabáze stála USA velmi draho.