Děsiví revenanti: Vrací se na Dušičky mrtví mezi živé

Proč se mrtví vracejí mezi živé?

Podle lidové víry se na svět živých vraceli tzv. nečistí zemřelí, tedy ti, kteří zemřeli za neobvyklých okolností (třeba násilným způsobem), sebevrazi nebo vrazi. Jejich smrt vzbuzovala obavy, protože byla přisuzována nějakým negativním silám. Především pak byla vnímána taková smrt jako těžký hřích. Duše mrtvých tedy nemohla najít klid, nebožtík byl vlastně odsouzen k vracení se na zem a ke strašení.

Pokud někdo zemřel nějakým nešťastným způsobem, byl odsouzený k návratu mezi živé. Tak po smrti strašily třeba osoby, které umrzly, uhořely, utopily se nebo byly zavražděné. Pokoj po smrti však nenalezly ani těhotné ženy, šestinedělky nebo nepokřtěné děti. Nebožtíci, kteří byli zavražděni, se pak vraceli na svět s touhou po pomstě a spravedlnosti. Matky, které zemřely po porodu, se vracely ze záhrobí, aby se postaraly o své děti. Pokud však někdo živý tento přízrak matky spatřil, měl do roka zemřít.

Mezi tzv. nečisté zemřelé patří především zločinci a provinilci. Ti musejí po smrti pykat za své hříchy a jejich nečistá duše nemůže najít klidu. Nejedná se přitom jenom o vrahy a zloděje, ale také například o dlužníky, nevěrníky, opilce, špatné rodiče, kruté pány a hospodáře.

Často se v písemných pramenech objevují revenanti, kteří za života ukradli část půdy, a proto po smrti chodili s hraničním kamenem na zádech. Pokud někdo živý toto strašidlo spatřil, mohl jeho duši vysvobodit a očistit. Stačilo, aby mrtvému řekl, ať kámen vrátí na své původní místo.

V lidových pověstech je častým motivem zjevování se mrtvého majitele panství, který se špatně choval ke svým poddaným. Tito krutí páni pak nemohli po smrti najít klid. Takové přízraky jezdili třeba v černém kočáře, strašili bez hlavy nebo museli na zemi napravovat své hříchy.

Strašit živé však mohli také mrtví, kteří nebyli spokojeni se svým pohřbem, s rozdělením dědictví nebo na kterých byla spáchána nějaká křivda. Většinou pak vstávají z hrobů, aby danou situaci nějakým způsobem napravili. Tito nebožtíci se pak na svět vraceli jako bílá postava a neměli zpravidla v úmyslu někomu ublížit. Přichází se například usmířit nebo naposledy rozloučit s pozůstalými, pomoci s domácností a hospodářstvím či starostí o děti. Někdy však také předpovídali svým blízkým smrt.

Na svět živých se vraceli i mrtví, kteří nebyli spokojeni s průběhem svého pohřbu – mohli pak po pozůstalých žádat třeba vložení nějakého předmětu do rakve či opakování obřadu. V písemných pramenech jsou také dochovány zmínky o přízracích požadujících do rakve jiné oblečení, stěžujících si na zimu, nebo prosících pozůstalé, aby nad jejich smrtí už přestali truchlit. Posledně zmiňovaný případ se měl odehrát třeba v jedné obci na Chrudimsku, odkud pochází zpráva o mrtvém sedlákovi, jehož duše nemohla mít po smrti klid, protože po něm jeho žena velmi truchlila. Někteří mrtví chtěli ještě po smrti stihnout to, co za života nestihli – ať už se jednalo o nějakou práci v domácnosti, finanční transakci nebo třeba stavbu domu. Když to udělali, mohli teprve najít pokoj.

Mrtví se zjevovali v různých podobách. Vraceli se na svět jako lidé, bílé nebo černé postavy, ale také jako skřítkové, psi, kočky, hejkalové, rusalky, můry či jiná strašidla. Také bludičky byly pokládány za nešťastné duše. Velmi rozšířená byla v našem prostředí víra v upíry, jejichž těla se v hrobě nerozložilo. Upíři pak vstávali z hrobů, vraceli se mezi živé, aby jim škodili. Mohli na sebe vzít podobu člověka, kočky, vlka nebo žáby. Upíry se stávali lidé, kteří odešli z tohoto světa nešťastným způsobem, sebevrazi a ti, kteří se nějakým způsobem odlišovali od ostatních – tedy tělesně postižení jedinci a podobní „podivíni“.

Další častou kategorii představují můry, které se v podobě bílého stínu vkrádaly do stavení klíčovou dírkou. Pak jeho obyvatele trápily a nenechaly je v klidu spát.

Jak zabránit mrtvým v návratu?

Z obavy před návratem nečistých zemřelých se zrodily lidové způsoby a prostředky, které tomu měly zabránit. Vstávání z hrobu zabraňovalo prý například vkládání určitých předmětů do rakve (mince, rostliny, chléb, sůl nebo česnek). Mrtvým byly také někdy svazovány nebo kamením zatěžovány končetiny – to aby nemohli z rakve vstát. Ze stejného důvodu se rakev omotávala provazem nebo řetězem. Velký význam byl přisuzován i modlitbám, kříži nebo svěcené vodě.

V pohřebních praktikách proti návratům mrtvých se odrážela stará lidová víra, že duše může opustit tělo až poté, co dojde k jeho rozkladu. Některé způsoby pohřbívání jsou spojovány se strachem z upírů. Pokud se mrtvá osoba během svého života nějakým způsobem odlišovala od ostatních, bylo zde podezření, že se po smrti stane upírem. Proto byla pohřbívány zpravidla na okraji hřbitova nebo na odlehlém místě. Mrtvým byly svazovány končetiny, zatěžována těla kameny, někdy dokonce rozbíjena lebka. O těchto praktikách se dozvídáme z písemných pramenů., ale také z archeologických výzkumů.

Pokud všechny výše uvedené způsoby zklamaly, a mrtvý se stále vracel mezi živé, muselo být nebožtíkovo tělo spáleno. Jednalo se prý o vůbec nejúčinnější opatření.