Češi a Slováci se měli lépe spolu? Tohle si myslel svět o rozdělení Československa

Češi v barech a jejich domech spíš připíjeli na nový rok než na vytvoření nového státu, psaly ve svém obsáhlém článku prestižní americké noviny New York Times o posledním roce Československa. Zatímco v Bratislavě se prvního ledna 1993 bujaře oslavoval vznik nového státu, v Praze vládlo v tomto ohledu značné ticho, poukazovaly New York Times na odlišné vnímání události mezi Čechy a Slováky.

Tehdejší ekonomové se obávali, že rozpad Československa bude mít pro obě země obrovské následky. Česko a Slovensko se dohodlo na udržení stávající měny, ekonomové a zahraniční diplomaté však vyjadřovali skepticismus, že se udrží vzhledem k vysokým ekonomickým problémům Slovenska, trpícího 11% nezaměstnaností (čtyřikrát více než v Česku). Podle nich byla velmi pravděpodobná možnost, že Slovensko bude v hospodářském deficitu, který se bude pokoušet napravit tisknutím nových peněz, což by mělo vést k rozpadu společné měny.

Podle New York Times důvod rozpadu byl zcela politická záležitost, ačkoliv z české strany zaznívaly i ekonomické důvody. Slováci začali pohlížet na federální vládu v Praze jako na arogantní, vzdálené byrokraty, kteří se vůbec nezajímají o pocity a požadavky slovenského obyvatelstva. New York Times upozorňovaly na významnou roli slovenského premiéra Vladimíra Mečiara, bývalého komunisty, který rozeznal nacionalistické cítění Slováků jako lístek k moci.

New York Times poukazují též na důležitou roli, kterou v procesu rozpadu hrál český premiér Václav Klaus. „Někteří Češi nyní uznávají, že pan Klaus byl zcela ochotný, dokonce dychtivý, se zbavit chudšího slovenského regionu země,“ napsaly tehdy s poukazem na slova Klausova předchůdce v premiérském úřadě, Petra Pitharta. „České sobectví hrálo významnou roli v tomto,“ sdělil novinám Pithart.

Bývalý český premiér byl velkým odpůrcem myšlenky rozdělení. Poukazoval při tom na Československo za Masaryka, které bylo mnohonárodnostním státem v němž se míchali Češi a Slováci s Němci a Židy a dalšími národy. Podle něj představuje rozdělení Československa „ohromnou ztrátu“, protože Československo tak ztrácí po vyhnání sudetských Němců a nacistické likvidaci Židů své „poslední zrcadlo“, tj. Slováky.

New York Times též poukazovaly na to, že ustanovení slovenského státu a jeho doprovázející nacionalismus velmi znepokojuje početnou maďarskou minoritu na Slovensku. Okolo 600 000 Maďarů žilo na Slovensku čítajícího asi 5,2 miliónu osob v roce 1993.

Britský týden The Economist nedávno publikoval článek, ve kterém se zpětně dívá na celou událost. Připomíná, že historie Čechů a Slováků se příležitostně odchylovala. Zatímco během období, kdy oba státy patřily pod Rakousko-Uhersko, byli Češi řízeni z Vídně, Slováci z Budapeště. Během druhé světové války Slovensko vyhlásilo nezávislost a zformovala stát spojenecký s nacisty, Česko bylo nacisty okupováno.

Podle The Economist Slováci dokázali se vyrovnat z obtíže vyplývajícími z rozdělení z bohatším sousedem a nyní jsou na takové úrovni, že za ČR jen nepatrně zaostávají. Dříve považováni za české chudší bratrance, nyní můžou Slováci sloužit jako morální vzpruha pro další národnosti zapletené v regionálních bojích moderní Evropy.

Český historik, signatář Charty 77 a diplomat Pavel Seifter ve svém komentáři pro britský list The Guardian však v kontextu diskuzí o nezávislosti Skotska varuje před takovým typem rozdělení, jaké se odehrálo v případě Československa. Podle Seiftera jeho důsledkem je, že Češi nevědí, kam patří a plácají se v doposud nevyřešeném pokusu určit si svou identitu. Vzestup nacionalistických stran a proruských nálad a celkově „blbá nálada“ a deprese široce rozšířená v ČR je známkou této jisté vyprázdněnosti Čechů, ke které došlo po rozpadu Československa. Čechům a Slovákům bylo lépe pospolu, přesvědčuje zahraničního čtenáře Seifter.