Byl Masaryk euroskeptik nebo „eurohujer“? Pohled Československa na spojování evropských národů

Odpověď na tuto otázku je samozřejmě velmi ošemetná. Dnešní EU je výsledkem jiných procesů, než jaké řešil Masaryk a i jednoznačně říci, že jedna strana sporu je spojena s Masarykem dost dobrá nejde vzhledem k velmi odlišným politickým i kulturním situacím dneška a minulosti (ačkoliv politici i novináři velmi rádi s takovými jednoznačnými soudy pracují).

Přesto lze ze spisů, výroků a politických aktivit Masaryka i jeho nástupce, Edvarda Beneše, zjistit některé obecné pohledy na Evropu, státnost, národ, federaci a svobodu a z nich částečně vyvodit, jak by se pravděpodobně se dívali na myšlenku Evropské Unie.

Základním textem, který ozřejmuje pohled Československa na uspořádání Evropy, je Masarykův tenký text Nová Evropa:Stanovisko slovanské, který vyšel nejprve anglicky v roce 1918. Masaryk v něm  představuje své názory ohledně postavení československého národa v Evropě v kontextu první světové války a v ní bojujících stran. Ačkoliv čeští a slovenští vojáci bojovali za Rakousko-Uhersko, Masaryk zcela jednoznačně vidí úlohu československého národa na straně Spojenců. Boj mezi státy Spojenců a Dohody je dle něj jednoznačně bojem mezi dobrem a zlem, světlem a temnotou, svobodou a otroctvím.

Masaryk rozlišuje mezi demokratickými státy Spojenců v čele s USA, které uznávají právo národů na sebeurčení, s absolustickými, teokratickými a imperialistickými státy Dohody. V jeho koncepci USA, Francie, Velká Británie jsou postavené na národnostním základě, zatímco Rakousko-Uhersko, Německo a Osmánská říše představují státy. V Masarykově koncepci národ je přirozeným orgánem lidstva, zatímco stát je orgánem umělým. Národy vznikají sami ze svého určení, jako volná organizace daná přírodou, zatímco stát je organizovanou mocí, co si podmaňuje národy vlastní a cizí.

Rakousko a Turecko jsou podle Masaryka příklady států řízené minoritou panující nad majoritou. Na základě toho dochází Masaryk k názoru, že státy jsou aristokraticky řízené, na rozdíl od demokratických národů, kde každý jedinec se může uplatňovat. Jistou národní smíšenost států vnímá Masaryk jako důsledek nesvobodných imperialistických ambicí jejich vládnoucí tříd, nikoliv jako znak jejich kulturní a politické vyspělosti.

Masaryk nicméně uznává, že i demokratické národy se organizují v státy – dle něj každý uvědomělý národ usiluje o stát. Nicméně, stát je mu prostředkem, nikoliv cílem společenského úsilí, tím pravým cílem je právě národ a národnost.

Podle Masaryka Rakousko-Uhersko a Osmánská říše jsou nejenom reprezentanty „špatných států“, ale též i „špatných federalizací“. Rakousko-Uhersko je dle něj federalizací jen na papíře, jinak je „organizovaným násilím menšiny nad většinou“, příklad panovačného centralistického státu prosazujícího germanizaci na úkor národních států.

Masaryk však zároveň uznával „dobré federace“ a celou svou politickou kariéru se o takovou evropskou federalizaci pokoušel. Podle něj malé národy se mohou bránit jen zvůli velkých států, pokud budou spojeny ve federalizaci svobodných, samostatných národů. Pro Masaryka takovou organizací byla Společnost národů, předchůdce dnešní OSN.

Československo se za Masaryka i Beneše aktivně pokoušelo uskutečnit ambiciózní projekty evropského sbližování, představené řadou politických filozofů a teoretiků. Takovými projekty byla např. Panevropa hraběte Coudenhove-Kalergiho, kterého tajně podporovávalo ministerstvo zahraničí, či Spojené státy evropské francouzského socialistického politika Aristide Brianda a sociálního demokrata Jaromíra Nečase.

Že myšlenka větší evropské organizace sdružující řadu národů byla v Československu živá, dokazuje i osoba československého premiéra z roku 1935 až 1938 a významného slovenského politika Milana Hodži, který už před první světovou válkou v kruhu blízkých poradců vojenské kanceláře Františka Ferdinanda d'Este připravoval přeměnu hasburské monarchie na federativní stát.  Hodža usiloval o vytvoření středoevropské federace, zahrnující Bulharsko, Československo, Jugoslávii, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Řecko, která by se postupně sblížila se západními mocnostmi a pomohla by uzavřít dohody s Německem, čímž by se zabránilo jeho rozpínavosti.

Hodža ve svém návrhu vycházel z už existující tzv. Malé dohody, která podle historiků má v českých i slovenských dějinách jedinečné postavení, kdy se tyto státy staly vedoucím činitelem v mezinárodním svazku. Malá dohoda vznikla především z obav z Maďarska a jeho možným mocenským ambicích a touze navrátit imperiální status quo. Malá dohoda sestávající z Československa, Jugoslávie a Rumunska se stala inspirací pro některé integrační projekty na severu Evropy a jinde. Nicméně, vzhledem k mnoha odlišným politickým záměrům zúčastněných stran měla jen poměrně krátkého trvání a po mnichovské dohodě došlo k prakticky k jejímu definitivnímu rozpadu.