Bratislava Slovensku vůbec nepatřila. Přes sto lety ji uzmuli z náruče Maďarů a Němců

Jak se blížil konec první světové války, bylo čím dál jasnější, že malé národy uspějí ve svém boji za samostatnost. Velkou roli v tom sehrál tehdejší americký prezident Woodrow Wilson, právě on požadoval právo na autonomii všech národů Rakouska-Uherska.

Za tento přístup si vysloužil obdiv, zvláště pak od východoevropských národů. V Praze tak došlo k přejmenování hlavní železniční stanice na Wilsonovo nádraží. A z Prešpurku se na popud Slováků málem později stalo Wilsonovo město.

Na tuto myšlenku slyšeli i němečtí obyvatelé, kteří tvořili 40 % tehdejší městské populace. Chtěli však, aby mělo status svobodného města pod záštitou Společnosti národů. Ve vzácné shodě s Maďary totiž příslušnost k Československu odmítali, dohromady navíc představovali čtyři pětiny obyvatel tehdejšího Prešpurku.

Tomáš Garrigue Masaryk o zmíněném národnostním složení věděl, přesto na připojení Prešpurku trval. Argumentoval především nutností přístupu k Dunaji.

Odpor Maďarů a Němců trval i po Martinské deklaraci, kterou se Slováci přihlásili ke společnému státu s Čechy. Na Silvestra tedy k Prešpurku dorazila armáda a na Nový rok do něj vstoupila. Při ojedinělých šarvátkách zahynulo 15 civilistů.

Tou dobou však nebylo jasné, zda se stane hlavním městem slovenské části republiky. Jeden z Mužů 28. října Vavro Šrobár nejdřív navrhoval Nitru. Slovákům totiž chybělo nutné historické sepětí s Prešpurkem, který byl dlouhá léta hlavním uherským městem, díky čemuž disponoval nejlepší infrastrukturou a rozvinutým průmyslem.

Právě tyto praktické důvody a strategická poloha města na Dunaji nakonec rozhodly, volbu stvrdil i příjezd prozatímní slovenské vlády do Prešpurku. Historický německý název se stal nakonec také minulostí. Od 27. března 1919 je dnešní hlavní město Slovenska známé pod jménem Bratislava.