80. výročí okupace: Češi válku tiše vítali, dala jim za pravdu, říká pro EZ historik

V příběhu českých dějin je samotná okupace Česka nacistickými vojsky ve stínu předchozích událostí po Mnichovské konferenci. Jaký byl vztah mezi oběma událostmi? Byla okupace již jen symbolickou tečkou za odtržením hranic v důsledku Mnichovské konference?

Nejlépe vystihuje pocity měnících se nálad ve veřejnosti heslo „Malá ale naše“, které budilo naději, že zcela okleštěná národnostní republika má šanci žít svým životem. Avšak problémy spojené s rozbitou dopravní i energetickou infrastrukturou, vlnou uprchlíků, rozkladem politického systému i narůstajícím vlivem pronacistických uskupení nedávaly přílišnou šanci na přijatelný rozvoj státu. Okleštěný stát byl neustále v ohrožení ze strany nebývale silného protivníka, který už neměl ve střední a západní Evropě rovnocenného protivníka. Březen 1939 byl jen tečkou za několikaletými úklady nacistů o demokratické Československo, jehož protiválečným a demokratickým směřováním hluboce opovrhovali.

Zmiňujete důležitý fenomén uprchlictví z pohraničí. Jednalo se o uprchlíky ve vlastní zemi, kam šli? Jak to řešil stát?

Celkem počítáme, protože statistika přesná není, že z pohraničí uprchlo 150 000 lidí. Jedná se o oficiální údaj ministerstva vnitra, ale není to záležitost přesná. Číslo však může být až dvojnásobné, protože chaos v tomto období byl obrovský. Samozřejmě neutíkali do vnitrozemí jen Češi. Pokud měli možnost tak se uchylovali k příbuzným, popřípadě byly zřizovány uprchlické tábory v tělocvičnách, kulturních sálech a obdobných zařízeních. Událost zcela rozbila společenský život, protože tyto sály byly přeplněné. Spoustu lidí si snažilo zajistit živobytí, což bylo opravdu složité.

Jenže tady byla ještě druhá skupina. Němečtí uprchlíci, kteří prchali do českých oblastí. Pro ně situace byla ještě nepříjemnější, protože mnohdy česky nemluvili a Češi proti nim byli logicky zaujatí. Mám na mysli především židovské obyvatelstvo.

Narazil jste při studiích na nějaký konkrétní příběh takovéhoto uprchlictví?

Jistě, jednalo se o ženu, která žije v Izraeli a osobně jsem se s ní setkal před dvěma lety. Bydlela na Šumavě a musela před Hitlerem prchnout do Horažďovic, ale tady se o ně postaral místní evangelický farář. Následně se dostala do Osvětimi, kde přežila ze své rodiny jediná. Dnes pravidelně léta do Prahy, což je vzhledem k jejímu věku dnes složitější. Byla to celá skupina lidí, pro něž vlast skončila právě na konci roku 1938 a skončila skutečně definitivně. Nepatřili nikam. Když se žena, jejímž příběhem jsem se zabýval, chtěla z Osvětimi v roce 1945 vrátit do svého rodiště, šlo o komplikovanou věc. Místo po válce místo v podstatě přestalo existovat, jelikož jeho obyvatelé byli vysídlení do Bavorska. Prostě stále panoval chaos.

 Někdy se hovoří o rezignaci Čechů, ztrátě hrdosti a o tom, že na povrch vypluly negativní pudy národa (antisemitismus apod.). Byla 2. republika v době příchodu okupantů  skutečně v jakémsi morálním úpadku? Nebo se snad jedná o metahistorický pohled dnešní optikou?

Projevy rasové, národnostní nebo politické nenávisti přišly okamžitě s frustrací, jež vyvolala nečekaná zrada ze strany západních spojenců. Dosavadní autority ztratily nikoliv vlastní vinou oprávnění k vedení národa a napovrch začaly vyvěrat odpudivé projevy útočnosti, nenávisti a všemožných tužeb lynče veličin prvorepublikové společnosti.

 Je možné zhodnotit, jak zásadní bylo pohlcení zbytků 2. republiky pro válečné hospodářství Německa? Pár měsíců na to vypukla válka v Polsku.

Nacisté získali okupací zbytku Československa značný hospodářský potenciál a miliony kvalifikovaných pracovních sil. Najednou získali výrobní kapacity, nerostné suroviny, dělníky, pohonné hmoty i potraviny. Ovšem výhra to byla zdánlivá. Bylo nutné přesvědčit Čechy k masové aktivní spolupráci na vytvoření „Nové Evropy“. To se i přes různé formy podbízení a persekuce nacistům nepodařilo. A zatímco se 1. září 1939, a s ním začátek druhé světové války, stalo zlým snem dosud svobodných evropských zemí, Češi propadli v tichý jásot, neboť válka v jejich očích znamenala naději na brzkou porážku nenáviděných nacistů.

 Jaký byl život v protektorátu? V porovnání s životem v jiných zemích okupovaných nacisty.

Protektorát byl oproti východním zemím oblastí, kde až na dvě stanná práva let 1941 a 1942 neprobíhal veřejně prezentovaný teror. Zákeřnost nacistické správy spočívala ve výrazném zapojení domácích udavačů a kolaborantů v potírání českého odboje a udržování strachu. Například v Polsku, nebo okupovaných územích SSSR byl teror spojený s dosud nepoznaným vyvražďováním obyvatelstva každodenním koloritem. K této formě ovládání území přistoupili nacisté v masovém měřítku až v závěrečném období války.

Na titulu Vaší knihy píšete o „genocidě Čechů“ v důsledku atentátu na Heydricha. Jednalo se o zlom v přístupu okupantů? Nastoupil po klidném okupačním režimu (v rámci možností) teror?

Atentát na Heydricha a jeho smrt vyvolala panické stavy v nejvyšších vrstvách nacistického velení. Protektorát považovaný za uklidněné zázemí najednou ztratil pověst relativně bezpečného území a nacisté se takové „jistoty“ nehodlali vzdát. Heydrichiáda patřila do období intenzivního teroru, který byl vidět. Vedle toho ale probíhal po celou dobu teror latentní, který se projevoval deportacemi židovského obyvatelstva, pronásledováním odbojářů a zatýkáním i popravami všech nehodných žití. Heydrichiáda byla viditelná, ale potírání všech projevů odporu proti nacistům probíhalo od samého počátku okupace až do hořkého konce Třetí říše.