Jakou budoucnost vám prozradí lodičky ze skořápek?

Vánoční lodičky z ořechových skořápek mají svůj původ již v pohanských časech, kdy byly spojeny s oslavami zimního slunovratu. Později byly nedílnou součástí milostné magie. Oblíbená byla tato tradice v 17. století v Itálii. Mladé svobodné dívky, ale také vdovy pouštěly skořápkové lodičky po vodě, aby zjistily, zda se brzy vdají. Tento magický rituál neprováděly jenom o Vánocích, ale také v den svatého Matouše, tedy 21. září. Proto bývají takovéto lodičky označovány jako Matoušovy lodičky. K lodičce dívka zpravidla připojila lísteček se jménem svého vysněného ženicha a pak podle směru či stylu plutí lodičky zjišťovala, zda bude s dotyčným manželství šťastné a dlouhé, nebo jestli se naopak bude jednat o pouhý milenecký poměr.

Vyrobit takovou magickou pomůcku je jednoduché. Rozpůlí se vlašský ořech, jádro se vyjme a skořápka zevnitř důkladně očistí. Do prázdné skořápky pak má být přilepena svíčka, ideálně zbytek svíčky z ranní mše 24. prosince, která je údajně obdařena velmi silnou magickou mocí. Nutno ovšem zdůraznit, že se jednalo o zneuctění kostelních svící, za což hrozilo obvinění z čarodějnictví a tedy i riziko trestu smrti. Také z toho důvodu se kostelní svíčky do skořápkových lodiček většinou nepoužívaly.

Dříve se vánoční skořápkové lodičky pouštěly po řece, rybníku nebo třeba studánce. Později lidé po štědrovečerní večeři mířili s lodičkami k vaně, umyvadlu nebo nějaké nádobě s vodou. Každý člen domácnosti si musel vyrobit z vlašského ořechu svou vlastní pomůcku k věštění. Skořápka se svíčkou se pak položila opatrně na vodní hladinu a její majitel zašeptal jednu otázku, když svíčku zapálil. Lodička přitom odpovídala pouze na jednu jedinou otázku, a tak si tazatel musel dobře rozmyslet, co chce ze své budoucnosti znát – zda bude mít štěstí v lásce nebo nějaké osobní úspěchy, zda bude dobrá úroda, zda bude v příštím roce zdravý nebo zda si ho dokonce neodvede smrt.

Pokud lodička se svíčkou zůstane u břehu a dál nepluje, člověka v příštím roce nečeká nic nového. Když skořápka klesne ke dnu, nemá se tazateli v příštím roce moc dobře dařit. Chvíli plující lodička, která ale za chvíli klesne ke dnu, značí špatný konec velkého snažení. Pokud se na vodní hladině dvě lodičky setkají a chvíli spolu plují, znamená to intenzivní přátelství nebo dokonce lásku, v případě zaměstnání a kariéry pak dobrou a plodnou spolupráci. Když vedle sebe lodičky plují dlouhou dobu, bude přátelství, láska či spolupráce trvat dlouho. Skořápkové lodičky se mohou na vodní hladině spojit v jeden kruh. A tak by se měla také v příštím roce semknout celá rodina. Kruh lodiček také symbolizuje přátelství, lásku, úctu a toleranci. Pokud všechny lodičky jednu obklopí, měli by její majitelé ochraňovat v příštím roce majitele lodičky uprostřed. Ten bude totiž čelit nějakému nebezpečí nebo bude potřebovat pomocnou ruku. Lodička, která opustí všechny ostatní, symbolizuje fakt, že i její majitel v příštím roce od rodiny odejde. Každá lodička by v ideálním případě měla doplout ke druhému břehu, aby i její majitel v příštím roce úspěšně dospěl ke svému cíli. Skořápková lodička se však na vodní hladině také může točit v kruhu, což znamená jistou nerozhodnost a váhavost toho, kdo ji po vodě pustil. Když jedna lodička jinou potopí, má její majitel sice dosáhnout svých cílů, ovšem za cenu, že někomu ve svém okolí uškodí či ublíží. Lodička, která nabere vodu, ale přesto se dostane na druhý břeh, je symbolem velmi těžké cesty, ovšem se skvělým či šťastným výsledkem. Zhasnutí svíčky značí neupřímnost jejího majitele. Když pak lodička se zhasnutou svíčkou dorazí úspěšně je druhému břehu, její majitel sice dosáhne svého cíle, ale bude pro to muset mnoho obětovat.

Stará lidová tradice praví, že skořápkové lodičky nesmí být schovávány do dalších Vánoc. Zvykem bylo je v den posledního vánočního svátku spálit, aby se přání splnilo, případně zničila špatná věštba.

Tradici pouštění lodiček po vodní hladině krásně popsala Božena Němcová ve své Babičce:

„(…) a děti pouštěly svíčičky v ořechových skořepinách na vodu. Jan tajně postrkoval mísu, v níž voda byla, aby se hnula, a skořápky, představujíce loďky života, od kraje do středu se houpaly; pak volal radostně: „Dívejte se, já se daleko, daleko dostanu do světa!“ „Ach, milý hochu, až se dostaneš do proudu života, mezi víry a úskaliny, až budou vlny loďkou tvého života smejkat, pak budeš vzpomínat toužebně na tichý přístav, z něhož jsi vyplul.“ řekla tiše matka…a Adélka vytrhla ji z myšlení, stěžujíc si právě, že její lodička nechce plout od kraje a svíčka že už dohořívá…V tom trkl zase někdo do nádoby, voda se rychle rozhoupala a lodičky uprostřed plující se potopily. „Hečte, hečte, vy dříve umřete než my!“ zvolala Adélka s Vilímkem. „Co je víc, jen když jsme byli daleko,“ odpověděla Barunka a Jan přisvědčil; matka ale smutně dívala se na ta zhaslá světla a předtucha zmocnila se její duše, není-li přeci ta nevinná dětská hra věštbou jich budoucnosti.“