Zámek Náměšť nad Oslavou – pozapomenuté letní sídlo prezidenta republiky

První písemná zmínka o Náměšti pochází z roku 1234, kdy se jako svědek na listině pro klášter v Oslavanech podepsal Budiš, člen rodu z Lomnice, užívaje poprvé predikátu z Náměště. Historici však zjistili, že je daná listina falzem z let 1267 - 1275. Kamenný hrad tak vznikl nejspíše až kolem či po roce 1250. Ovšem osídlení lokality zřejmě spadá již do průběhu 1. poloviny 13. století. Úkolem hradu bylo mimo jiné chránit důležitý brod přes řeku Oslavu. Z  jeho gotické podoby se dodnes dochovala jen válcová věž, zbytky hradního paláce a hradebního opevnění.

Členové meziříčské větve rodu pánů z Lomnice byli vlastníky náměšťského hradu až do konce 14. století, kdy v roce 1399 uzavřel  Jindřich se svým příbuzným Lackem z Kravař dohodu, podle níž přešlo náměšťské i meziříčské zboží do majetku pánů z Kravař. V jejich majetku byl hrad až do roku 1439, aby se následně přes několik majetkových změn dostal zpět do rukou pánů z Lomnice.

Ty už ovšem hrad vlastnili jen krátce. Sňatkem Libuše, dcery Jana z Lomnice a na Náměšti, s Bedřichem ze Žerotína přešlo panství do vlastnictví tohoto předního moravského rodu pánů ze Žerotína, za jejichž časů zažíval hrad, později zámek, své další zlaté období. V této době se Náměšť stává významným střediskem kulturního a společenského života na Moravě, zároveň dochází k výraznému ekonomickému rozvoji okolí. Byli to právě Žerotínové, kteří se zasloužili o přestavbu náměšťského hradu na rozsáhlý renesanční zámek. Mezi jeho majitele patřil například slavný Karel starší ze Žerotína, významná osoba období stavovského povstání. Karel byl však po Bílé hoře nucen své panství prodat.

Novým majitelem se tak stal slavný generál Albrecht z Valdštejna. Ten však již v roce 1629 postoupil zámek spolu s panstvím Werdenberkům. Z nich na počátku 18. století proslul krutým útiskem poddaných Jan Filip Werdenberk. Za jejich časů vznikla na zámku například zámecká kaple. Po vymření rodu Werdenberků a několika změnách majitele, koupil v roce 1752 náměšťský zámek s panstvím i s připojenými statky Bedřich Vilém z Haugwitz a Biskupic, rádce a mincmistr císařovny Marie Terezie.

Za nových majitelů došlo především k bourání fortifikačních částí bývalého hradu, jako byly hradby a bašty. Též došlo ke zrušení předhradí s mohutnými věžemi, z nichž zůstala nadále jen hranolová renesanční bašta. Současně byly zasypány dosavadní příkopy a nově upraveno nejbližší okolí zámku, postaven nový most s charakteristickými barokními plastikami a zřízen zámecký park. Objekt tak zcela ztratil svůj původní pevnostní charakter a naopak získal vzhled výstavné a pohodlné rezidence.

V majetku rodu Haugwitzů zůstal náměšťský zámek spolu s velkostatkem až do roku 1945, kdy byl zámek zestátněn. Pro zámek tak nastalo poslední šťastnější období, které však mělo charakter jen posledního blyštivého záblesku. Náměšťský zámek si totiž vyhlédl československý prezident Edvard Beneš a učinil z něj své letní sídlo na Moravě. Obnova komplexu byla zahájena v roce 1946, ale vlivem politických událostí v roce 1948 nebyla dokončena. Mezi nejvýznamnější adaptační zásahy v případě hlavní zámecké budovy patří obnova sgrafitových omítek hlavního vnitřního zámeckého nádvoří a vnějšího jižního a západního zámeckého průčelí. Součástí byla i modernizace zámku pro co největší pohodlí hlavy státu, kdy zde byla například zřízena kuchyně odpovídající nejvyšším soudobým požadavkům. Upraveny byly zejména reprezentační prostory v prvním patře. Tyto zásahy nebyly vždy zcela šťastné. Z hlediska památkové péče se jednalo až o nepřípustné kroky, kdy například v některých místnostech bylo zcela vytrháno dřevěné obložení stěn. Ze zámku tak byly místy doslova vyrvány kusy interiérové umělecké historie.

Přitom se jednalo s nadsázkou řečeno jen o pouhý manýr, jelikož z československých prezidentů zde pobýval pouze Edvard Beneš, a to dvakrát. Poprvé šestnáct dnů v červenci 1946 a podruhé sedmnáct dnů v červnu 1947. O dva roky později, v roce 1949, byl zámek zpřístupněn veřejnosti, která jej může v návštěvních hodinách obdivovat i dnes.