Zbiroh: Středověký hrad ve službách armád II. světové války

Málokterý hrad u nás měl to štěstí, že se mezi jeho zdmi prolnula historie dávného středověku i moderní éry. O to vzácnější je příběh hradu Zbiroh, který leží nedaleko Rokycan v Plzeňském kraji. Původně byl vybudován jako gotická pevnost již někdy před rokem 1250, a svou roli vojenského strategického bodu si zahrál i o 700 let později v časech II. světové války.

Původní středověký hrad, byť o jeho založení kolují nejrůznější pověsti, byl založen nejspíše za časů Břetislava ze Zbiroha, který je uváděn v roce 1247. Z původního hradu se dodnes dochovala především kamenná věž, respektive bergfrit, stojící na vrcholu ostrohu z jaspisu. Tato hláska nejspíše čistě obranného a symbolického charakteru patří mezi pomyslná nej, které je možné na hradě Zbiroh najít. Jedná se o nejstarší samostatně stojící hradní věž u nás. Druhým unikátem je pravděpodobně nejhlubší studna v Evropě. Její maximální dosud naměřená hloubka se uvádí kolem 163 metrů. O to zajímavější tato studna je vzhledem k podloží, do jakého byla vyhloubena. Ve vertikálním směru se stáčí do šroubovice, což je způsobeno náročným hloubením do mimořádně tvrdé buližníkové skály.

Po pánech ze Zbiroha byli na delší dobu jeho majiteli Rožmberkové, později Kolowratové, Šternberkové, Lobkowicové a také císař Rudolf II. Na přelomu 16. a 17. století se z původního hradu stala pohodlná zámecká rezidence, která si však uchovala své gotické jádro. Za třicetileté války byl Zbiroh zradou dobyt a vypálen Švédy. Někteří z nich padli a byli pohřbeni pod hradem nebo na místě zvaném „Na ječništi“. Zámek byl následně opraven a stavebně upraven za dalších majitelů. Mezi ty nejvýraznější patří pruský podnikatel, který byl baron Bethel Heinrich Strousberg, který v druhé polovině v 19. století zámek razantně přestavěl v neorenesnačním stylu a zámek tak z větší části dostal dnešní podobu.

Posledními majiteli byl rod Colloredo-Mansfeld, kteří zámek koupili v roce 1879 po Strousbergově bankrotu. V jejich rukou byl Zbiroh až do časů II. světové války.

Po dlouhých staletích, kdy Zbiroh sloužil jako pohodlný zámek, se doba během první poloviny 20. století změnila a původní středověká pevnost měla opět prokázat svou sílu. Nešlo tentokrát o vysoké hradby, ani příkopy, ale strategické umístění v krajině.

V roce 1943 zabrali Zbiroh Němci a v následujících letech až do roku 1945 byl zámek sídlem štábu SS. Zámek, původně hrad, byl totiž vystavěn na vrchu, který je tvořen z velice tvrdého podloží, konkrétně tzv. buližníkové skály. Pro ni je typická černá nebo černošedá barva, často s příměsí grafitu a především vysoká tvrdost. A to bylo přesně to, co Němci potřebovali. Buližník totiž skvěle odráží radiové vlny a zámek tak byl skvělým špionážním útočištěm.

Špionský osud stihl zámek i po konci II. světové války, kdy jej zabrala Československá armáda a ze Zbirohu se stal přísně střežený objekt, odkud sledoval vzdušný prostor supertajný radiolokátor Tamara.

Obě armády se na podobě, respektive stavu zámku, značně podepsaly. Členové armády jej opustili až v 90. letech minulého století. Zámek byl následně vrácen původnímu majiteli, kterým byl Jeroným, sedmý kníže Colloredo-Mansfeld. Ten jej ovšem za symbolickou jednu korunu daroval státu. Zámek pak vlastnilo město Zbiroh, které jej následně prodalo současnému majiteli, který objekt proměnil v zámecký hotelový resort.