Lipsko v říjnu 1989 svíral strach. Masakr demonstrantů byl na spadnutí

Jejich obavy se naštěstí nenaplnily, komunistická vláda Německé demokratické republiky (NDR) nakonec před masou lidí kapitulovala a nechala stáhnout policejní jednotky. V ten den se podle mnohých totalitní režim zlomil. Přesně měsíc poté padla zeď rozdělující Berlín.

Obyvatelé Lipska proti režimu protestovali na takzvaných pondělních demonstracích pravidelně už od 4. září. I když se jich scházelo stále více, režim jim až do 9. října neustoupil, a naopak proti demonstrantům pravidelně tvrdě zasahoval, stovky jich pozatýkal, a snažil se je tak zastrašit.

Navíc dával opakovaně najevo podporu čínským komunistům, kteří v červnu 1989 v Pekingu zmasakrovali nejméně stovky, ale spíše tisíce protestujících. Člen východoněmeckého politbyra Egon Krenz koncem září dokonce při návštěvě Číny prohlásil, že oba režimy stojí na barikádě socialistické revoluce proti stejnému nepříteli. Není proto divu, že v Lipsku i dalších východoněmeckých městech, kde se v té době také demonstrovalo, panovaly obavy z takzvaného "čínského řešení".

V této atmosféře vyšli 9. října do ulic i tehdy čtyřiadvacetiletý sólista baletu Schröder a dvacetiletý student hudby Timm. "Všem bylo jasné, že se masakr na náměstí Nebeského klidu odehrál teprve před chvílí," líčí Timm den, kdy bylo na protestující připraveno kolem 8000 policistů, členů speciálních bojových složek a vojáků. "Panoval strach, že se to seběhne stejně," vypráví s tím, že mu matka během vlny protestů už dříve radila, aby nechodil tam, kde by se mohlo střílet.

"Byla to velmi nejistá situace, která skutečně mohla eskalovat," vybavuje si dav občanů obklopených policisty ve večerním centru města zase Schröder. "Vzpomínám si, je jedna část mého pocitu byl strach a druhá naděje," poznamenává. Naději mu dodávalo jednak obrovské množství lidí, kteří se svíčkami v rukou volali "My jsme lid" a dožadovali se svobody a demokracie, a jednak postoj sovětského vůdce Michaila Gorbačova, který nechal státy východního bloku, ať si s protesty poradí samy.

Během večera strach podle Schrödera postupně oslaboval, a naopak naděje, že se něco mění, stále sílila. "Pak už se to nedalo kontrolovat," míní. "Byli tam dokonce lidé, kteří se mladých policistů v uniformách ptali: 'Ví to tvoje matka? Nestydíš se?' Pamatuji se, že se někteří ti policisté jen stydlivě dívali do země," líčí momenty mezi 18:00 a 20:00, kdy se rozložení sil otáčelo.

Nakonec podle Timma rozhodlo to, že svůj postoj ten den přišlo dát poklidně najevo tolik lidí. "Se 70.000 nikdo nepočítal," míní. Tváří v tvář takovým davům se komunisté rozhodli ustoupit a dali jednotkám příkaz, aby se stáhly, i když ještě den předtím nacvičovaly, jak očekávanou demonstraci rozbít. "Státní moc před tou masou lidí kapitulovala a nezasáhla," konstatuje historik Jürgen Reiche z lipského Fóra současných dějin.

Proč bezpečnostní složky nezasáhly, není dodnes zcela jasné. Reiche ale upozorňuje na to, že ten den protestovala tak široká část společnosti, že by zasahující v mnoha případech stanuli proti známým nebo dokonce členům vlastních rodin. "Byly to přece naše děti," vysvětloval později rozhodnutí nechat demonstranty projít městem i jeden z velících důstojníků policie.

"Byl to začátek rozpadu NDR, protože mocní - a na tom je jistě i něco dobrého, nejenom ta slabost - řekli ne, nemůžeme tak jako v Pekingu střílet na naše vlastní občany, kterých je tam na 70.000," je přesvědčen Timm. "Tím byla prolomena jedna zeď ještě předtím, než padla ta skutečná," dodává.