Pitný režim našich předků. Dnes mají lidé často problém ho dodržovat

Voda byla nejběžnějším nápojem

Základním nápojem v dějinách lidstva byla vždy voda. V dobách starověku i středověku se naši předci při výběru vody ke konzumaci řídili pravidlem, že je lepší voda tekoucí, tedy říční nebo potoční, která se také označovala jako „živá voda“. Stojaté vodě, například jezerní nebo studniční, se říkalo „voda mrtvá“ a lidé její pití považovali za nebezpečné. Tomuto názoru přispíval i fakt, že do studny se mnohdy házely odpadky, mršiny zvířat nebo dokonce lidské mrtvoly. Další ukazatel dobré kvality vody spatřovali lidé ve skutečnosti, že se ve vodním zdroji vyskytovaly žáby nebo ryby. Pokud ve vodě žil nějaký tvor, musela být dobrá i pro člověka.

Již ve starověku lidé znali a využívali minerální vody, jejich konzumace se však v našem prostředí rozšířila až v období středověku. Kupříkladu prodávání chebské kyselky je písemnými prameny doloženo od roku 1416. Další rozvoj v distribuci stáčených minerálních vod nastal v 16. století. Počátkem 18. století se již české minerálky dovážely i za hranice, například do Vídně a dalších významných evropských měst.

Pivo a víno znají lidé od pradávna

Ve všech dějinných obdobích se objevovaly alkoholické nápoje, které nesloužily pouze k utišení žízně, ale také k nejrůznějším rituálům a společenským událostem. Pravěké zemědělské společnosti popíjely nápoje s obsahem alkoholu připravované nejčastěji formou kvašení z obilí, ovoce nebo třeba medu. Nejstarší doklady o vaření piva pocházejí již ze 3. tisíciletí před naším letopočtem, a to ze starověkých říší Egypta a Mezopotámie. Zachované staroegyptské texty hovoří o několika druzích piva. Znalost piva je doložena také u Keltů, Germánů nebo Slovanů. Základ nápoje tvořil ječmen nebo pšenice. Starověké a pravěké pivo bylo nefiltrované a odborníci předpokládají, že se konzumovalo pomocí brček, protože se  něm vyskytovaly poměrně velké kusy obilí. Při přípravě piva se tehdy nevyužíval chmel, ten nahrazovaly nejrůznější bylinky či koření – například šalvěj, dobromysl, maliníkové listy, rozmarýn, jalovec, levandule a meduňka. Písemné prameny dokládající pěstování chmele pro výrobu piva na našem území pocházejí ze 12. století. V této době bylo běžné vaření piva doma pro svou osobní potřebu, teprve v průběhu 14. století vznikaly pivovary a sladovny.

Víno prý považovali za nejdůležitější nápoj staří Řekové a Římané, kteří ho pili prokazatelně již ve 4. tisíciletí před naším letopočtem. Vinné hrozny sbírali a využívali i naši pravěcí předci v období neolitu, o čemž svědčí archeologické nálezy. První vinice vznikaly na území jižní Moravy již od 7. století, v 9. století pak i v Čechách. Dle staré legendy údajně sám svatý Václav sklízel hrozny na vinicích a vyráběl z nich mešní víno.

Ve středověku bylo pití piva spojeno především s chudšími vrstvami obyvatelstva, víno pak konzumovaly spíše vyšší společenské třídy, tedy panovníci, šlechtici a bohatí měšťané. Pivo se brzy stalo každodenním nápojem chudých, víno těch bohatých. Víno tedy představovalo nápoj luxusnější a oproti pivu dražší, mnohdy se také využívalo coby lék na nejrůznější zdravotní potíže.

Čaj a káva představovaly luxus

Za drahé a luxusní komodity platily v minulosti čaj a káva, jejichž konzumace se masově prosadila teprve v 19. století. Čaj pili nepochybně již staří Číňané, kteří jeho znalost zprostředkovali dalším starověkým státům, Japonsku a Indii. Ve starověku se konzumace čaje stala především součástí rituálů či meditací. Na území Evropy se čajové lístky dostaly až po polovině 16. století díky zámořským plavbám. Ve střední Evropě se čaj objevil teprve v polovině 19. století, jeho pití představovalo (podobně jako v případě kávy) společenskou záležitost vyšších vrstev.

Káva se ve střední Evropě vyskytla někdy koncem 17. století, kdy byla luxusním a drahým nápojem z exotických zemí, ale rovněž lékem. Zrnka kávy tak bylo možné zakoupit u lékařů a apatykářů, kteří šálek kávy doporučovali pro povzbuzení smyslů, při únavě nebo žaludečních a srdečních onemocněních. První kavárna na našem území se otevřela v Praze roku 1714. Kávu si mohly až do počátku 20. století dovolit pouze vyšší společenské vrstvy, v chudším prostředí se připravovaly její lacinější náhražky z kořene čekanky (cikorky), šípkových jadérek nebo obilí.