Před 70 lety došlo na justiční vraždy. Kdo byl s Miladou Horákovou popraven?

Největší politický proces na našem území vyvrcholil v červnu roku 1950 a ukončil životy několika nevinných lidí. Dne 27. června byla popravena jedna žena, Milada Horáková, dále byli odsouzeni k trestu smrti také tři muži.

Celý proces je možné označit za jakousi divadelní hru, která probíhala podle předem připraveného zvráceného scénáře. Vzorem byly sovětské vykonstruované politické procesy a snahou bylo zabránit odpůrcům komunistického režimu v jejich veřejném působení a šíření „protistátních“ myšlenek a postojů. Výslechy obžalovaných i svědků v případě komunistických procesů byly skutečně postaveny na předem napsaných scénářích – údajní svědci se například museli nazpaměť naučit své „vhodné“ výpovědi, stejně i obžalovaní. Tak bylo předem rozhodnuto o jejich osudu.

Podstatnou roli v případě politických procesů hrála také propaganda. Obvinění byli v tisku co nejvíce očerňováni, a to z toho důvodu, aby je i většinová společnost odsoudila k co nejpřísnějšímu trestu. Komunistický režim byl v tomto směru, tedy podněcování nenávistných nálad téměř bezchybný. Tehdejší představitelé režimu neváhali obviněné ohavně přirovnávat k nacistickým zločincům, a to i přes to, že polovina z obžalovaných byla nacisti vězněna. Poslanec Josef Šafařík ve svém článku v tisku přirovnával Miladu Horákovou k manželce nacistického dozorce v koncentračním táboře Buchenwald: „Jaký je rozdíl mezi známou buchenwaldskou bestií Elsou Kochovou, která usmrcovala politické vězně a z jejich kůže si dala zpracovat toaletní potřeby a mezi bývalou socialistickou poslankyní dr. Miladou Horákovou, která za cenu světové katastrofy chce docílit zvrat našich poměrů?“ V Rudém právu tehdy vyšla také slova Ludmily Cekotové, která Horákovou neváhala přirovnat k Adolfu Hitlerovi: „Ta nemluví jako člověk, jako žena. Ta vystupuje jako Hitler. Chorobná ctižádost, lačnost po funkcích a po penězích, slavomam, který hnal Horákovou do čela reakčních živlů před únorem, zahnal ji po porážce reakce na místo nejvíc vysunuté.“ Dobová propaganda cílila také na děti, a žáci čtvrté třídy jisté základní školy se pak vyjadřovali takto: „Přejeme si, aby všichni zrádci a vyzvědači byli spravedlivě odsouzeni a potrestáni. Tak alespoň zajde všem ostatním nepřátelům republiky na podobná darebáctví chuť.“

Dne 27. června 1950 byli popraveni čtyři lidé. Kromě Milady Horákové se obětí justiční vraždy stal člen protikomunistického odboje na Ostravsku Jan Buchal. K trestu smrti byl odsouzen také literární kritik a historik Záviš Kalandra, který se do vězení dostal nešťastnou shodou okolností. Když státní bezpečnost zatýkala jeho švagra Arnošta Ungára, náhodou ho u něho zastihla, a tak ho „pro jistotu“ zatkla také. Svými názory se pak Kalandra hodil komunistickému režimu pro zapojení do vykonstruovaného procesu s Miladou Horákovou, i když se tyto dvě osoby nikdy předtím nepotkaly. Kalandra se před výslechy vždy poslušně naučil připravené scénáře, ovšem svou výpověď před soudem pak doplňoval pohrdavým tónem a špetkou ironie, čímž dováděl k nepříčetnosti státní prokurátory. Jeho odsouzení k trestu smrti vyvolalo ohlas ve světě, kdy například historikové z Harvardovy univerzity žádali o udělení milosti, ovšem marně. Třetím popraveným mužem byl právník Oldřich Pelcl, který se komunistům stal trnem v oku nejenom pro své názory, ale také majetek a podnikání.

Den popravy těchto nevinných osob, tedy 27. června, byl vyhlášen jako Den památky obětí komunistického režimu.