Před 85 lety Česko zažilo největší dopravní revoluci v dějinách

Až do roku 1939 se u nás jezdilo po levé straně vozovky. S přechodem na pravosměrný provoz se počítalo od roku 1926, kdy se naše země přiklonily k dodatku tzv. Pařížské úmluvy (celým názvem Mezinárodní úmluva o jízdě motorovými vozidly), který prosazoval zavedení jízdy vpravo ve všech evropských státech a mimo jiné řešil jednotný systém dopravního značení. Změny v dopravě bylo potřeba provést z důvodu masivního zvýšení počtu automobilů v mezinárodní dopravě. V uvedeném dokumentu stálo, že ke změnám má dojít „v přiměřeně vhodné době“, tento nejasný pojem si každá země pak vykládala po svém. Československo v roce 1931 učinilo příslib, že ve státě změny nastanou během pěti let. K tomu ovšem nedošlo. Zavedení jízdy vpravo u nás urychlila až okupace nacistickými vojsky na jaře roku 1939. 

S připojením československého pohraničí k Německé říši a se vznikem Protektorátu Čechy a Morava začaly i na tomto území platit říšské zákony, a tedy i německé dopravní předpisy. A v Německu se tehdy již běžně jezdilo na silnicích po pravé straně. V československém pohraničí zavedli Němci částečně jízdu vpravo již na podzim 1938, a to třeba ve městech Ústí nad Labem, Liberec, Opava, Cheb nebo Karlovy Vary. V Protektorátu Čechy a Morava se začalo jezdit po pravé straně vozovky na jaře roku 1939, a to s platností od 17. března, na území Prahy později, 26. března toho roku. V hlavním městě totiž představovala změna silničních pravidel komplikovanější problém kvůli rozvětvené tramvajové síti, jejíž přeorganizování si vyžádalo delší čas. Konkrétně bylo nutné přemístit výhybky, vyměnit tabulky s označením stanic i dopravní značení. Přestavět se musely mnohé nástupní ostrůvky ve vozovkách, stejně tak tramvajové vozy, které byly uzpůsobeny jízdě vlevo, například umístěním nástupních dveří. 

Dne 24. března byla zveřejněna vyhláška podepsaná tehdejším policejním prezidentem s nařízením, že „počínaje dnem 26. března 1939 od 3. hod. ranní zavádí se na veřejných komunikacích v obvodu Velké Prahy jízda vpravo“. Vyhláška obsahovala i další upřesnění nových pravidel silničního provozu. Řidiči tak byli informováni, že mohou jezdit pouze v pravém jízdním pruhu; předjíždět další vozidla, jiné účastníky provozu či překážky na silnici mají směrem doleva. V dalším bodu nařízení se psalo, že: „Zahýbání do prava provádí se malým, zahýbání do leva velkým obloukem. Tak zv. „řezání“ křižovatek bude přísně stíháno.“ Začalo platit také tzv. pravidlo pravé ruky, tedy přednost vozidel jedoucích z pravé strany.  

Vyhláška se netýkala pouze řidičů, stanovovala rovněž nová pravidla pro chodce. Ti museli na chodníku kráčet po pravé straně, legislativně se upravoval i jejich pohyb ve vozovce. Jak policejní ředitelství zveřejnilo: „Do jízdní dráhy smí chodec vstoupiti jen při přecházení. Při tom jest dbáti co největší opatrnosti a přecházeti co nejrychleji. V místech, kde jsou vyznačeny uliční přechody, nutno přecházeti jen po těchto přechodech, a to v pravé jejich části.“ 

Poslední bod vyhlášky omezoval rychlost vozidel na první dny změny silničních pravidel, a to ve snaze minimalizovat riziko vzniku dopravních komplikací či nehod. Řidiči měli dbát zvýšené opatrnosti a zpomalit zejména na křižovatkách, při odbočování nebo v blízkosti veřejných budov, jako byly školy či úřady. Vyhlášku zakončovalo upozornění na postihy v případě nedodržování nových předpisů, které zahrnovaly pokutu ve výši 10 až 5 tisíc korun nebo dokonce pobyt ve vězení po dobu 12 hodin až 14 dnů. 

Účastníci silničního provozu si na změnu pravidel nezvykli ihned, a tak se v prvních dnech jízdy po právě straně vozovky stalo poměrně dost dopravních nehod. V Praze jich hned 26. března 1939 bylo zaznamenáno šestadvacet. Nechybovali ani tolik řidiči, jako spíše chodci, kteří se při přecházení vozovky špatně rozhlíželi, a vstoupili tak rovnou pod jedoucí automobil nebo tramvaj. Jedna z nehod tehdy skončila tragicky a starší chodec střet s tramvají nepřežil.