Vězni ve vyhlazovacím táboře Treblinka zahájili před 80 lety povstání. Většina za to zaplatila životem

Vyhlazovací tábor Treblinka uvedli nacisté do provozu v červenci roku 1942, kdy do něj také začali transportovat především židovské obyvatelstvo z Polska. Za necelého půl roku, tedy do konce roku 1942, zde zahynulo v plynových komorách více než 700 tisíc nevinných lidí! Zoufalí vězni se ve snaze zachránit si život mnohdy pokusili o útěk z tábora a některým jedincům se to dokonce povedlo. V srpnu roku 1943 vězni zorganizovali hromadný útěk.

Snad všem vězňům ve vyhlazovacím táboře bylo jasné, že je zde čeká jistá smrt. Proto většina z nich spojila své síly, aby naplánovala vzpouru proti dozorcům a z vězení unikla. Akce se připravovala dlouho, a to s nejrůznějšími scénáři. Vězni se například snažili podplatit dozorce shromážděnými cennostmi po svých zemřelých spoluvězních, také do povstání hodlali zapojit obyvatele přilehlé vesnice. Tyto úmysly se však nepodařilo zrealizovat. Konečný plán povstání se zrodil v červenci 1943, jenom pár dní před jeho propuknutím. Cílem bylo napadnout dozorce, dostat se do skladu zbraní a ozbrojit se, zneškodnit nepřátele, zapálit celý tábor a houfně uprchnout do lesů, které by mohly poskytnout dočasný úkryt. Samotný útěk z Treblinky byl naplánován strategicky na čas hluboké noci.

Druhého srpnového dne roku 1943 ve dvě hodiny odpoledne nastal čas vzpoury vězňů v Treblince. Zpočátku šlo vše hladce. Vězňům se podařilo proniknout do skladů a zmocnit se palných zbraní a granátů. Zhruba o dvě hodiny později byl zastřelen první dozorce, poté se začalo s útokem na další strážné, následovalo zapálení budov tábora. Tehdy již panoval v celém areálu zmatek, a průběh povstání je tak dnes velice obtížné rekonstruovat. Mnohé vězně pozabíjeli strážní již v táboře, nicméně několika stovkám z nich se podařilo utéct. I ti si však svobody dlouho neužili, během pár hodin či dní byli nacisty dopadeni a zavražděni. Jenom pár desítek vězňů přežilo, mezi nimi například Češi Karel Unger a Richard Glazar. Ti se před nepřáteli skryli ve vymletém břehu bahnitého jezírka, a tak se jim podařilo zachránit si život.

Dle vzpomínek zmíněného Richarda Glazara se dne 2. srpna 1943 v Treblince událo toto:

„Vpředu, někde u našich obytných baráků padne výstřel, chvilka ticha – prásk – jeden granát, druhý, třetí, vidím, jak vybuchne vpředu na dlážděné cestě – vachman stojící za námi zmizí pod ostatními těly a někam se propadne, ten u plotu taky, jako když ho do země vbije – Josek a Heršek mají v rukou pušky – ‚Revoluce – konec vojny!‘ – druhá část hesla má zmást vachmany. ‚Hurá‘ – nejdřív jednotlivě, nesměle – sám to nemohu dostat z prsou, chrčí mi to v krku, teď to konečně prorazí – hurá! – spojuje se, sílí, sborové táhlé hurá – a Treblinkou zní křik, jaký z ní dosud nevzešel – křik člověka…Z chrastí okolo vyšlehnou ohníčky – něco mi letí přes hlavu a vybuchne před baráky Ukrajinců (…)“

Richard Glazar prožil zbytek války na území Německa pod falešnou identitou. O vzpouře v Treblince záhy po skončení válečného konfliktu napsal knihu, z níž pochází i výše citovaný úryvek. Po válce se také vrátil do rodné Prahy, ovšem zde ho pronásledoval další totalitní režim, tentokrát ten komunistický. Proto v roce 1968 emigroval do Švýcarska. Konec života strávil opět v Praze, avšak ne příliš šťastně. Když mu ke konci roku 1997 zemřela jeho milovaná manželka, rozhodl se i on ukončit svůj život skokem z okna. Bylo mu tehdy 77 let.