Ženy a válka. Jak se v historii měnila jejich role během konfliktů?

V historii měli na svědomí (pokud nebudeme brát v potaz mytologické příběhy) rozpoutání válek vždy muži. Taktéž muži se stávali válečnými hrdiny, ačkoliv i ženy prokazovaly během zuřících válečných konfliktů velké hrdinství. Snášely totiž statečně značné utrpení, ať už se jednalo o ztrátu svých blízkých i životních jistot a standardů. Válka ženy stavěla do role živitelek rodin, ošetřovatelek raněných vojáků i bojovnic se zbraněmi v ruce.

Dle dochovaných záznamů středověkých kronikářů se ženy objevily ve zbroji na bitevním poli již v dobách husitských válek. Současní historikové však bývají k těmto zprávám mnohdy skeptičtí a považují je spíše za vymyšlené nebo značně zkreslené. V dobách středověku (ostatně až do počátku 20. století) všeobecné společenské smýšlení nedovolovalo ženě aktivní účast v politickém životě, natož ve válce. Žena si nemohla obléknout ani mužské oblečení, a že by tasila zbraň, to bylo úplně nepřípustné. Bojující husitské ženy jsou tak spíše fantazií kronikářů.

Pár výjimek, tedy žen v brnění a s mečem v ruce, se ve středověku však přeci jen našlo. Stačí zmínit třeba známou Janu z Arku, kterou ovšem aktivní účast v čele francouzského vojska během stoleté války dostala až hranici, kde ji jako kacířku upálili. Od roku 1920 je Panna orleánská světicí a patronkou vojáků.

Z období raného novověku pochází jenom několik ojedinělých zpráv o bojujících ženách. Teprve na počátku 19. století se něžné pohlaví aktivně zapojilo do ozbrojených konfliktů, a to konkrétně do bitev napoleonských válek. Informace o tom již nezaznamenávali kronikáři, ale přinášely je noviny. V nich se objevovaly krátké články o několika ženách, které statečně bojovaly v bitvách, sklízely zde úspěchy i hrdinně umíraly. Během 19. století také ženy začaly doprovázet armády, kde sloužily jako kuchařky, švadleny nebo ošetřovatelky.

Péče o raněné vojáky náležela ženám až do dob válek moderní doby, nejčastěji se pochopitelně jako zdravotnice a ošetřovatelky uplatnily během obou světových válek. Nejenom ošetřovatelská zručnost, ale také laskavost vlastní něžnému pohlaví vojákům hospitalizovaným v polních nemocnicích značně utěšovala jejich utrpení. Jako ošetřovatelky tak měly ženy ve válce nepochybně nezastupitelnou roli.

Již v průběhu první světové války se ženy angažovaly v charitativních organizacích, které zajišťovaly jak zdravotnickou pomoc vojákům, tak sociální zabezpečení občanům bezprostředně zasaženým válečným konfliktem. Právě ženy, zpravidla z nejvyšších společenských vrstev, iniciovaly sběr zdravotnického materiálu, potravin, ošacení nebo hygienických potřeb. Celá řada žen se obětavě starala o opuštěné sirotky, kterým válka vzala rodinu. V tzv. veřejných vývařovnách připravovaly pokrmy a ty následně na ulicích rozdávaly potřebným. Ženská dobročinnost mnohdy neznala mezí a pomáhala celé společnosti překonat strasti války.

Protože válka ženám odvedla a často i navždy vzala muže, musely zaujmout roli živitele rodiny samy. Řešily tak akutní nedostatek potravin i finanční zabezpečení. Proto se během první světové války ženy začaly zaměstnávat, a to třeba i ve zbrojním průmyslu. Válka v moderní době značně přispěla k ženské emancipaci a ženy tehdy zastávaly poprvé i do té doby ryze mužské práce. Na druhou stranu však nadále zůstávaly „šetrnými hospodyňkami“, protože je bídná doba donutila stále více šetřit.

Do druhé světové války se ženy zapojily ještě aktivněji. Vstupovaly do armády, kde působily jako řidičky, úřednice, meteoroložky, tlumočnice, ale také velitelky. Československé ženy sloužily v Rudé armádě na východě, nebo v britské armádě na západě, kde se stávaly i pilotkami. Hrdinky ženského pohlaví vystupovaly také v protinacistických odbojových skupinách, za což mnohé zaplatily životem – byly odsouzeny k trestu smrti, zemřely při krutém výslechu nebo v koncentračním táboře.