KOMENTÁŘ | ANALÝZA Václavy Jandečkové: Vyšetřování Masarykovy smrti doplatilo na alibismus, policie ignoruje západní dokumenty

„Je konec,“ ohlásil státní zástupce Michal Muravský 11. března 2021 s tím, že už není co zkoumat. Vyšetřovatelé prý vyčerpali všechny možnosti. Jan Masaryk, syn zakladatele státu, s největší pravděpodobností několik dní po komunistickém puči v Gottwaldově vládě spáchal sebevraždu. Prý kontrolovaným skokem z římsy Černínského paláce, ale mohla to být i nešťastná náhoda, rozuměj nechtěný skok s odrazem, nebo vražda „zatažením za ruku“. Údajně obličejem ke zdi se silně odrazil, s napnutými koleny skočil na paty, pak jakoby dosedl a vzápětí „se napnuté tělo položilo“ na záda, přesně podle výpočtu a k tomu uveřejněné simulace. Nechyběl ani propagandisticky laděný titulek v médiích: „Největší posun paradoxně přineslo Rusko“. Z publikovaného rozhovoru se státním zástupcem jsme se všichni dozvěděli, že dokumenty, které podle ruských úřadů donedávna podléhaly utajení, neexistují. Na základě prověrky všech archivů v Ruské federaci zjistili, že nemají nic, co by nám v případu mohlo pomoct.

Kriminalista nabádal, aby podnět nezněl kriticky

Věřím, že už před rokem měly naše úřady o tomto zjištění nemalé pochybnosti, ale pochopit ani odpustit nelze fakt, že při hledání relevantních informací a dokumentů policie nadále ignoruje partnery na západ od našich hranic. Existuje celá řada indicií a je logické, že v době sovětské kontroly našeho území zcela jistě nebyla cenná svědectví či Masarykova zdravotní dokumentace pašována východním směrem. Oslovit západní archivy by ale podle státního zástupce Muravského žádný nový poznatek nepřineslo. A basta. Co na tom, že se tam třeba nachází ověřené unikátní svědectví policejního lékaře, který prováděl ohledání těla na místě činu.

Nemá cenu opakovat známé, a tak se ponořme alespoň do průběhu posledního šetření, abychom si udělali obrázek, jak kvalitní práci vyšetřovatelé za peníze daňových poplatníků odvedli. Jako iniciátorka tří podnětů k řádnému prošetření okolností Masarykovy smrti jsem nastřádala nemálo pozoruhodných zkušeností a mohu se s nimi podělit.

Když jsme s bývalým kriminalistou a dlouholetým šéfem oddělení vražd Jiřím Markovičem a majitelem takzvaného Hofmannova svědectví Jindřichem Grulichem na výročí Masarykova narození 14. září 2019 podávali podnět na Městské státní zastupitelství v Praze spolu s unikátní Grulichovou nahrávkou, doufali jsme, že ze strany Policejního Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) už žádné další pokračování v sérii bizarních „pokroků a odůvodnění“ nehrozí. Jakmile však advokát Jiří Šmatlák zjistil, že případ byl opět přidělen kapitánu Marku Suchánkovi, bylo to náznakem věcí příštích. Ano, povzdechli jsme si, jedná se o  vyšetřovatele, který nás oba v jedné z pražských hospod nabádal, aby náš druhý, tentokrát hromadný podnět k výkonu dohledu nad šetřením z roku 2017 nezněl kriticky, nýbrž jako doporučení. Prý bychom si vyšší instanci rozházeli, ale samozřejmě že v sázce byla policejní kariéra. Udělalo se mně zle.

Nic naplat, znovu jsme se potkali 19. prosince 2019, tentokrát opět na policejní půdě, ale ani tam jsme se nepřestali divit. Vyšetřovatel Suchánek nám rovnou prozradil další kroky, které měl už promyšlené: Badatelé Martin Čermák a Jan Špička, autoři druhého z tehdy podaných podnětů, postaveného ovšem nikoli na autentickém svědectví, nýbrž na počítačovém výpočtu možného sebevražedného skoku, mu prý doporučili znalce docenta Zdeňka Horáka, který vypracuje posudek na jejich zmíněný výpočet. To už se mi dělaly mžitky před očima, jelikož druhým nezávislým znalcem se měl stát docent Vémola, který na případu již pracoval, a tudíž byl jeho názor předem znám.

Se snahou o podání protestu pro podjatost jsem neuspěla, ale bylo nám řečeno, že si také můžeme určit, kdo bude dělat posudek. Nervózní atmosféra vygradovala do ztráty sebekontroly i u kapitána Suchánka, když vykřikl, že posudků zadá klidně pět. „Ale jestli tři z pěti vyjdou, že to byla sebevražda, klidně to jako sebevraždu uzavřu!“ dodal s přesvědčivým nezájmem o závažnost mediálně, politicky i morálně citlivého případu. Aby se situace zklidnila a neprovokovala jsem hloupými nápady ve smyslu přizvání zahraničních odborníků z oboru biomechaniky včetně lékařů, nabídl mi kapitán Suchánek, že můžu připravit přehled bodů, na které by se měli všichni znalci zaměřit, aby se na nic nezapomnělo.

Exšéf oddělení vražd Mareš nebyl k objasnění přizván

Žádné doporučení ode mě nakonec nikdo nechtěl, tak jsem si řekla, že se alespoň ukáže, jak dobře se znalci v případu zorientovali. A to jsem ještě neznala další vtipný kousek ÚDV. Přimlouvala jsem se totiž, zda by bývalý dlouholetý šéf oddělení vražd Josef Mareš, mimochodem autor scénáře seriálu Devadesátky a Markovičův odchovanec, který k ÚDV krátce předtím nastoupil, mohl být k objasnění případu přinejmenším přizván. Z povýšeného vyšetřovatelova výrazu se dalo snadno vyčíst, jak jsem se spletla. No jasně, nemohla jsem tušit, že Marešovi zde přichystali funkci knihovníka.

Co myslíte, milí čtenáři, byla náhoda, že jediný posudek výpočtu vypracoval právě znalec docent Horák, který byl v kontaktu s autory daného experimentu, jak sám později potvrdil? Každopádně 11. března 2021 státní zástupce Michal Muravský uvedl, že jejich závěry vesměs korespondují. Výrazně varovným signálem pro veřejnost ovšem je, že korespondují i jejich přinejmenším trapné přešlapy, nicméně státní zástupce Muravský je přesto vyhlásil do světa. Kvalitu výpočtu i jediného posudku obhájil slovy: „Žádné další zranění, třeba na hlavě, Jan Masaryk neměl“. Vyřízeno. Zdá se to jako malicherný detail, ale opak je pravdou. Ránu do spánku těžkým předmětem musel totiž Jan Masaryk utržit ještě před údajným kontrolovaným skokem z druhého patra.

Badatele Jaroslava Mareše po mém upozornění zajímalo, co si o obří podlitině na pravém spánku myslí znalec docent Horák. Samozřejmě že o tomto zranění nevěděl, ve svém programu pro autonehody s ním totiž nepracovali ani autoři výpočtu. Ale to není vše. Právě na toto závažné zranění, které je popsáno přímo v pitevním protokolu, jsem autory výpočtu i státního zástupce upozornila v Senátu již v červnu 2020, ale před veřejností přesto zůstalo utajeno. Proč? No jo, jinak by počítačový experiment sebevražedného skoku s účelově vybranými předpoklady prostě nevyšel. Ale dobře. Zkusme mít za to, že ani jeden z badatelů si zmínky v pitevním elaborátu nevšiml a Masarykovy fotografie s dvoucentimetrovou tržnou ránou na pravém spánku jim unikly. To by se dalo pochopit, ale proč dosud neměli odvahu to veřejně přiznat a nenabídli se experiment přepočítat? Nebo o to na ÚDV či státním zastupitelství nikdo nestál?

Bohužel i naši vyšetřovatelé se skálopevně drží spisové dokumentace uložené v Národním archivu a jiná svědectví a důkazní materiály v podstatě neberou v úvahu. Důvod? Je jich až příliš a není snadné se v nich vyznat. Fotografie se zraněním na pravém spánku, vyhotovené v době vystavení Masarykova těla na katafalku v Černínském paláci, byly v Československu zakázané, patrně ze stejných důvodů jako se dnes v Rusku tají děsivé fotografie a videa z války na Ukrajině.

Fotografa Jaroslava Houfa za to Státní bezpečnost zatkla v roce 1953, dokonce pět let po tragické události. Že také tušíte proč?

Nebožtíkovo tělo bylo upravováno k fotografování

Problematické jsou ovšem i snímky dochované ve spisu. Jejich autenticitu nejpřesvědčivěji rozporoval kriminalista Vilibald Hofmann, když na Generální prokuratuře v Praze v roce 1968 řekl: „To není původní snímek, to už je nebožtík upraven k fotografování“. Dobře věděl, jaká byla poloha ministrova těla před ohledáním, vždyť na to dohlížel a viděl posmrtné skvrny, původně na zkrouceném těle ležícím na pravém boku hrudí a obličejem k zemi. Takže by policie z něj dnes neměla dělat hlupáka a přizpůsobovat si polohu po dopadu těla „malinko na boku“ tak, jak se jí to zrovna hodí, třeba kvůli zajímavému počítačovému výpočtu.

Vilibaldův syn Zdeněk v Senátu zopakoval otcova tři slova, která zdrcený vyslovil po návratu z Černínského paláce: „Byla to vražda“. A nezapomeňme, že ještě předtím odpoledne v policejní kanceláři mu záznam o průběhu celodenního úkonu z psacího stroje vytrhl neznámý člověk se slovy „spasíbo“! Dnes už Zdeněk nežije a bohužel ani statečný badatel Jindřich Grulich, který mně Hofmannovo svědectví předal s nadějí v červenci 2019. Na ÚDV ho totiž podvedli už v 90. letech, když údajně poslední kopii magnetofonového pásku se závažnými postřehy jeho příbuzného raději zničili.

A co že je ještě divného na snímcích, které Státní bezpečnost dovolila ve spisu nechat? Tělo vůbec nekrvácelo, ale pozoruhodné je, že ani několik desítek let po pádu komunismu si nikdo nevšiml, že minimálně na polovině z fotografií jediné sady zcela chybí tříštivé zranění na nártu a patě pravého chodidla. Jak je to možné a proč? To nejsou vůbec snadné otázky, ale zodpovědět by ji měly příslušné úřady, které bohužel jen slepě komentují, že zranění byla symetrická. Ano, ale jen na jedné z šesti fotografií to tak vypadá. Je tedy třeba se ptát, jak celkově můžou být věrohodné originály fotografií, které na jednom detailu ukazují na dva roztříštěné nárty i paty, ale častěji na pravý nárt i patu bez těchto známek poškození?

Policejní lékař zjistil v týle střelnou ránu

Bohužel ani svědectví policejního lékaře Josefa  Teplého policii nezajímá. Možná právě proto, že v něm byla zaznamenána podezřelá zranění na chodidlech „jako po opětovném silném úderu těžkým nástrojem jako je například kladivo“. Ale i velké odřeniny a škrábance po celém těle; jenže právě ty výpočet ani posudek nezahrnují. Při ohledání těla si však Teplý všiml něčeho mnohem závažnějšího, co nesměl oficiálně zaznamenat, a bohužel ani jiné svědecké výpovědi v tomto smyslu z 10. března nebyly brány v potaz: „Po chvíli jsem žádal, aby byla mrtvola nadzdvihnuta, a tehdy jsem zjistil v týle střelnou ránu, způsobenou pravděpodobně projektilem ráže 7,65.“ Pro některé z vás možná nic moc nového, ale jen pokud v ruce nedržíte celý svědecký dokument.

Tak co s tím? Zajímá to ještě vůbec někoho? Obávám se, že nezbývá nic jiného než čekat, až se ÚDV personálně obmění, nebo se jeho činnost prošetří a najde se skutečný vyšetřovatel, který bude umět a hlavně chtít případ vyřešit. Je ale tak složitý a zpackaný zároveň, že bez otevření hrobky Jana Masaryka a posouzení všech zranění na kosterních pozůstatcích se přesvědčivé pravdy nedopátráme. Ostatně o exhumaci uvažoval v roce 1968 i prokurátor Jiří Kotlář. „Vím jen,“ stojí v unikátním záznamu o výpovědi doktora Teplého, „že něco ve mně tehdy vykřiklo: ‚toto je surová, bestiální vražda‘.“

Jak dlouho bude muset Jan Masaryk čekat, než pravda zvítězí? Opravdu to dá fušku a někdy to bohužel stojí i mnoho životů, ale nic nesmíme vzdát ani podcenit, abychom se snad jednou skutečnou pravdu dozvěděli. Policie doposud ale bohužel žádnou aktivitu nevyvíjí. Pravda se ukrývá v začarovaném kruhu, a tak nezbývá než si přiznat, že s neznalostí, alibismem i nepravdami smrt Jana Masaryka nikdy nevyřešíme.

Autorka je soukromou badatelkou, dlouhodobě se zajímá o vyšetření smrti Jana Masaryka, je přesvědčena, že bývalý ministr zahraničí byl zavražděn, o pátrání po pravdě napsala řadu knih. Za svoji třetí knihu Kauza Jan Masaryk (nový pohled). Doznání k vraždě a tajný přešetřovací proces StB z let 1950–1951 (2015) obdržela Mezinárodní zvláštní cenu Egona Erwina Kische, je členkou Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Je známá především kvůli Akci Kámen, falešné hranici, kterou instalovala StB, aby ji nevědomky její odpůrci informovali o protirežimní činnosti, na zmíněné téma vydala řadu knih, na Domažlicku pořádá vycházky, kudy falešná hranice vedla. V roce 2018 založila spolek Společnost pro výzkum zločinů komunismu a stala se místopředsedkyní rady spolku. Je vnučkou Oty Tulačky, který záhy po komunistickém puči zorganizoval významnou převaděčskou síť, za což byl v roce 1949 zatčen a odsouzen na doživotí, amnestován byl až v roce 1964.