KOMENTÁŘ | KOMENTÁŘ Petra Nutila: Jak se (ne)stát dezinformačním médiem

Jenomže společnost mohou zasáhnout mnohem více, mnohem systematičtěji – a to obvykle v otázkách, kterým nerozumí pro velkou specializovanost téměř nikdo – jako třeba dopady geopolitických rozhodnutí (členství a nečlenství v EU, NATO), zdravotních (pandemie Covidu), a tak podobně.

Dezinformace vnímám jako příkladnou prezentaci stupidity. To není prosím termín, který by měl být nadávkou. Ne. Stupidita není o tom, že nás rozděluje na hloupé a chytré, vzdělané a nevzdělané. Stupidita totiž zasahuje všechny bez rozdílu. A jde v ní o tohle – o rozpad zpětné vazby mezi chováním a prostředím. Nejde o to, že by byl nedostatek informací potřebných ke kvalifikovanému rozhodnutí. Těch je obvykle dost, ale my je nejsme z různých důvodů schopni nahlédnout, pochopit či si je vůbec připustit.

Rychlé, efektivní… a nesprávné soudy svatých válek

Jsme-li pohlceni svým světonázorem libovolné barvy a přesvědčení, snadno se nám může stát, že přehlédneme hlasy, které proti tomuto názoru svědčí – prostě jen proto, že jsme až přespříliš hluboko ve své osobní svaté válce. A je jedno, jakkoli ušlechtilý je náš cíl. Tak či tak nás totiž oslepuje vůči skutečnosti, realitě jaká je. Obvykle je o dost komplexnější a složitější, než si myslíme.

Jde o to, že když se přidáme k libovolnému názorovému spektru, staneme se fanoušky, příznivci, zcela automaticky nás to začne připravovat o schopnost vnímat opačné a zpochybňující hlasy jako něco, co nám samotným může říct spoustu věcí o tom, kam se zrovna nedíváme.

Kam se odmítáme dívat

Necháme-li se zaslepit, snadno se nám může stát, že se staneme věřícími libovolné víry. A věřící jak víme – především věří. Nezkoumají, nepodrobují svá přesvědčení korektivu racionality. Ale tak už to na světě chodí. Lidé nejsou a priori racionální bytosti. Nejsou, nebudou a je iluzí přesvědčení od reality odtržených myslitelů, že je lze něčemu takovému naučit. Protože nelze. Lze jen pracovat na tom, abychom se zcela neztratili ve svých projekcích a zrcadlových bludištích, které nám odráží naše vlastní strachy, ztělesněný odpor a projekce, které – aniž bychom o tom věděli – přenášíme na naši vlastní představu těch druhých. Těch špatných, těch zlých, které je třeba za každou cenu zničit, vymazat z mapy, bojovat s nimi až do posledního dechu.

A takovýto slepý boj nutně přináší své oběti, obvykle nevinné. Projekce svých vlastních špatných a potlačovaných vlastností na druhé se v historii už mockrát ukázal jako zaručeně slepá cesta se spoustou obětí.

Kdo pohlídá hlídače?

Jenomže oběti nemusí vždycky jen umřít. Někdy je stačí onálepkovat a vyřadit ze slušné společnosti. Mezi ty, se kterými se přece nemluví. Ty, kteří se už nezvou do určitých médií, protože taková nám nemají co říct. Jde o mentální škatulku, která rozděluje a zařazuje mezi ty zlé a ošklivé. Mezi ty, kdo jsou na té špatné straně, která nám nemá co dát. Hlavně jde o to udělat to rychle a tak, aby o tom vlastně nikdo nestihl přemýšlet…

No a právě tohle se stalo i médiu, pro které tohle píšu. Na krátký čas, sice, ale přece.

Eurozprávy.cz se totiž takhle nějakým řízením osudu jednou ocitly mezi dezinformátory. Stalo se tak pouze jednou, a to na prezentaci spolku Nelež, který brojí proti tomu, aby dezinfoweby získávaly peníze od inzerentů, kteří mnohdy nemají ani tucha o tom, kde se jejich reklamy zobrazují.

Nelež tohle zařazení sice pak vyhodnotil jako „nesprávné“, nicméně tahle nálepka se šířila dál (jako třeba mezi klienty mediálního archivu Monitora) a světe div se, od webu se začali odvracet inzerenti…

EuroZprávy.cz u soudu uspěly, ale co na tom sejde, škoda už byla napáchána…

Aby bylo jasno. Aktivita Nelež je chvályhodná, bezesporu a má mou plnou podporu. Je to jedna z velmi racionálních cest, jak připravit dezinfo-weby o peníze z inzerce a omezovat jejich destruktivní vliv. Je ale možná – snad – čas i na úvahu, co se stane v případě, když je za dezinformátora označen někdo, kdo jím není. Co se může stát jednou takovou zprávou? Třeba to, že od portálu, který je vlastně docela zdravý a prosperuje, odeženete inzerenty, poškodíte něčí podnikání a dost možná i připravíte i pár lidí o práci.

Protože znáte to… jak jednou něco vypustíte na internet, už to nejde vzít zpět. A důvěra se buduje dlouho a ztěžka – přijít o ni lze ale strašně rychle, co na tom že to bylo nějakým „omylem“…

Hodnocení mediálního obsahu - čas na širší diskuzi?

Současný mediální trh je totiž kvalitativně definován zhruba takhle. Existují jisté nezávislé autority, které rozdělují média na věrohodná a nevěrohodná, a to podle svých vlastních kritérií. Jednou z nich je například již zmiňovaný Nelež, slovenští Konšpirátori.sk, či z jiného konce mediální rating uděluje Nadační fond nezávislé žurnalistiky… A podle těchto výstupů se pak následně rozhodují mediální agentury, které skupině médií svěří prostředky svých klientů – tedy inzerentů. A je to zcela v pořádku, pokud se náhodou – ne vlastním zaviněním, ale chybou nebo omylem – neocitnete na té špatné straně.

Jsem si jist, že takové hodnotitelské projekty jsou v současné zmatené mediální džungli nezbytné. Že napomáhají čtenářům v rozlišování kvality mediálního obsahu a zároveň chrání inzerenty před reputačními riziky.

Docela rád bych viděl spojenou aktivitu ratingových platforem směrem k médiím samotným – prostor, v němž by se mohlo diskutovat s nimi samotnými, poskytovat zainteresovaným zpětnou vazbu, prostě se vzájemně trošku víc poslouchat s těmi, kdo mají stejný zájem, tedy kvalitnější média v tom našem prostoru a čase…

Myslím, že by to prospělo všem – jak hodnotitelům, tak i redakcím a samozřejmě - i čtenářům.