KOMENTÁŘ | Putin staví Rusko do pozice Hitlerova Německa. Evropa bojuje o svou budoucnost

A právě na jejich „ochranu“ se ruský prezident Vladimir Vladimirovič rozhodl vyslat své vojáky. Už týdny se jich na ukrajinských hranicích hromadily desetitisíce. Vlastně se jen čekalo, jestli Putin jen řinčí zbraněmi, nebo hodlá se svými armádami překročit hranice. Bohužel, dopadlo to pravděpodobnějším, za to však horším scénářem. Vstupem ruské armády na území jiného svrchovaného státu, porušením jak mezinárodního práva, tak i tzv. Minských dohod.

Spekuluje se o tom, že se Putin samozřejmě nespokojí s obsazením separatistických oblastí, ale bude si chtít podmanit celou Ukrajinu. Jak nakonec sám řekl, není možné, aby Rusko mělo za souseda silně vyzbrojený stát, který usiluje o své místo v západních strukturách.

Je pozoruhodné, jak se se Putinovo zdůvodnění vojenské agrese podobá argumentům, které před 84 lety používal jiný vůdce dobyvačného režimu -  totiž jistý pan Hitler v roce 1938. I on navlas stejně zdůvodňoval, proč nemá Československo na mapě Evropy co dělat. Jak je neživotaschopným výtvorem západních mocností, jak je ohrožující pro bezpečnost Německa a jak moc ubližuje Němcům, kteří v něm žijí. Jen pro připomenutí – tehdejší německý tisk hrnul na své čtenáře titulky, ve kterých by stačilo vyměnit Němce za Rusy a Čechoslováky za Ukrajince – a mohly by se okamžitě použít znovu. Jen na ukázku pár z nich, konkrétně z Völkischer Beobachter ze září 1938: „Žena a dítě rozdrceny tankem; Zastřeleni jako vzteklí psi; Požár lesa má zničit obec – prchající ženy a děti v palbě kulometů; Českokomunistické přípravy k hromadné vraždě Němců…“

Navlas stejnou propagandou jsou Rusové masírováni už nějaký čas právě proti Ukrajincům. Ale o to vlastně až tak nejde. Podstatné není ani tak přesvědčení, jako spíš jednání. Nezáleží, co si nějaký pan Putin myslí o nějaké Ukrajině, podstatné je, že pan Putin poslal na Ukrajinu tanky.

Je třeba ocenit, že česká vláda tvrdě ruskou invazi odsoudila a je připravena poskytnout Ukrajině pomoc. V opačném táboře však panuje zmatek. Zdá se totiž, že tradiční přívrženci a obhájci Ruska naopak najednou nevědí, co si s agresí na Ukrajině počít.

Tomio Okamura mluví o „invazi na pozvání“, jako by nevěděl, jak to asi bude působit na národ, který si podobnou zkušenost, a to včetně „zvacího dopisu“ prožil v roce 1968. Prezident Zeman opravil svá jen několik dnů stará slova o tom, že „válka nebude, pro CIA je to blamáž“ na o něco snesitelnější konstatování, že Putinovy kroky „„zvyšují riziko vojenského konfliktu a snižují naději na diplomatické řešení,“ čímž v hloubce sdělení cosi tak samozřejmého a banálního, jako by říkal, že voda je mokrá a koule kulatá.

 A nakonec i samotný Václav Klaus si poplakal nad tím, že „rozhodnutí ruského prezidenta Putina je i poškozením těch z nás, kteří jsme se po léta snažili vysvětlovat komplikovanost vnitřní ukrajinské (ale i ruské) politické, ekonomické a národnostní situace i nelehkých historických kontextů.“

Co naopak ocenit nelze, je neúspěšný pokus evropských lídrů o dohodu s Ruskem – jako by si nebyli z historie vědomi toho, že politika appeasementu nikam nevede. A ani to, že s teroristy se nevyjednává. Ale o to už taky nejde. Rusové postupují na svých tancích Ukrajinou.

Je na čase zaujmout tvrdý celoevropský postoj, to za prvé. Poskytnout Ukrajincům veškerou možnou pomoc. Protože tady nejde jen o ně. Hrajeme tu i o naši budoucnost. Stejně totiž tak, jak Putin zamítl samostatnou státnost Ukrajinců, může požadovat navrácení ruského vlivu i v oblasti střední Evropy. Už dokázal, že mu mezinárodní právo nic neříká.

Ne nadarmo už v šedesátých letech tehdejší ministr zahraničí Henry Kissinger říkával, že na Rusy platí jen tvrdost, ráznost a zásadovost. A dávám mu za pravdu. Dnešní ruský režim je připraven využít každou skulinu slabosti, kterou západ ukáže.