ROZHOVOR | Ukrajincům můžeme závidět jejich pohostinnost, říká ukrajinista Kalina. Prozradil, jak moc se liší od Čechů

Češi i Ukrajinci jsou oba slovanské národy. Probíhal jejich vývoj spíše závisle, nebo nezávisle na sobě?

V zásadě spíše nezávisle, ale určité intenzivnější kontakty pozorujeme od 19. století a ty se pak výrazně prohloubily v době mezi světovými válkami. Tehdy zaznamenáváme v Československu výraznou vlnu ukrajinských emigrantů, kteří v naší zemi pracovali, studovali, zakládali školy, spolky a podíleli se na místním kulturním životě, vydávali periodika i knihy.

Někteří z těch Ukrajinců, kteří získali v Československu vzdělání, se do vlasti vrátili a doma využívali své vědomosti získané v Praze, v Brně, v Poděbradech a dalších českých městech. Mnozí však museli na sklonku druhé světové války Československo opustit směrem na západ, protože se coby protikomunističtí exponenti obávali sovětských represí.

Ti pak končili nejčastěji v americké okupační zóně Německa a odtud nezřídka pokračovali přes oceán zejména do Kanady nebo do USA, kde nyní žije početná ukrajinská diaspora. Některé z těch, kteří zůstali, skutečně sovětské represe postihly, nebylo výjimkou, že byli tito lidé násilně odvlečeni do Sovětského svazu a tam končili v pracovních táborech.

Nesmíme také zapomínat na určitá ovlivňování z druhé strany. Zejména po roce 1861, kdy bylo v carském Rusku zrušeno nevolnictví, stěhovalo se mnoho českých rodin s vidinou lepšího života na území dnešní Ukrajiny. Jejich potomci tam žijí dodnes. Češi na Ukrajině naučili své ukrajinské sousedy např. hnojit pole, kompostovat, zakládat dobrovolné hasičské sbory a také vařit dobré pivo.

Specifickou kapitolou česko-ukrajinských vztahů je meziválečné období na tzv. Podkarpatské Rusi, tedy dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny, kdy bylo toto národnostně smíšené území součástí Československa. Tehdy do této oblasti přišla řada Čechů, kteří zde působili jako státní zaměstnanci, tedy pošťáci, železničáři, ale také coby četníci.

To však jsou spíše jednotlivosti, které mohly ovlivnit vývoj obou národů buď na čistě lokální úrovni, nebo jen v určité oblasti lidské činnosti. O závislém vývoji jednoho národa na druhém se v případě Čechů a Ukrajinců spíše hovořit nedá.

Existuje mezi ukrajinským a nějakým jiným národem taková podoba jako mezi námi a Slováky?

Ukrajinci mají historicky, jazykově a kulturně velmi blízko k Bělorusům. Na rozdíl od Ruska bylo jimi obývané území v dějinách mnohem více navázáno na západní struktury, jejich politiku i kulturu. Mám teď především na mysli soužití obou pozdějších národů v rámci Polsko-litevské unie od 16. století.

Tehdy ve městech na dnešním ukrajinském a běloruském území např. platilo magdeburské právo, což je evropský výdobytek, který se do Ruska nikdy nedostal. Ukrajinci tedy mají více společné historie s Bělorusy, nikoliv s Rusy. Škoda, že je vztah mezi Běloruskem a Ukrajinou nyní tak napjatý, za jiných politických okolností by oba státy mohly být pevnými spojenci.

Kromě toho je běloruština s ukrajinštinou úzce spřízněna a jde v zásadě o dva navzájem srozumitelné jazyky. O to víc zamrzí, že bělorusky mluví v dnešním Bělorusku jen málokdo. Kromě toho mají Ukrajinci samozřejmě blízko i k Rusům a Polákům. Léta společné historie jsou tady v kulturní rovině také hodně znát, a to i přes to, že vztahy Ukrajinců k těmto národům nebyly v minulosti ani zdaleka idylické. O to víc potěší, že i přes dějinné nevraživosti, mají dnes Ukrajinci v Polácích skvělého spojence.

Je ukrajinská kultura hodně odlišná? Například v ČR rychle ubývá věřících, je to i případ Ukrajiny?

Ukrajinská kultura je pro Čechy a Moravany na jednu stranu natolik blízká, že jim k její konzumaci většinou nebrání žádná výraznější kulturní bariéra. Přesto je však odlišná do té míry, že pro nás může být dostatečně obohacující, inspirativní a tedy zajímavá.

Na Ukrajině potkáte jen málo lidí, kteří by vám řekli, že jsou nevěřící, nebo dokonce ateisté. Religiozita je v nich poměrně hluboce zakořeněná, i když u mladých lidí může v těchto otázkách převládat racionalita. Ukrajinci mají nyní v náboženské otázce spíše problém, jak se vyvázat z područí ruské pravoslavné církve. Západní Ukrajinci, kteří jsou ve valné většině řecko-katolického vyznání, ale tyto problémy neřeší.

V čem jsme si s Ukrajinci nejpodobnější?

To se asi nedá takto generalizovat a je to individuální. Já sám jsem si s některými Ukrajinci porozuměl okamžitě, protože jsme zkrátka byli naladěni na stejnou notu, s jinými jsme tu cestu k sobě hledali déle. Takto to máte se všemi lidmi, ať už jsou odkudkoliv a vlastně i doma mezi „svými“.

Já sám třeba nalézám mezi Ukrajinci mnohem více „parťáků“ se smyslem pro absurdní humor nebo pro vyjadřování se v poetických obrazech. U českých intelektuálů zase nenacházíme tak hluboce zakořeněný nacionalismus, který u některých Ukrajinců nabýval i před aktuálním válečným konfliktem až fanatických rozměrů.

A v čem nejodlišnější? Jsme schopni se s Ukrajinci vzájemně pochopit a přijmout?

Kulturní rozdíly samozřejmě existují, ale jsou to spíše detaily, které sice mohou někdy způsobit malé společenské faux pas, ale ve skutečnosti jde spíše o úsměvné fenomény. Ukrajinští muži např. nejsou zvyklí podávat při seznámení nebo pozdravu ruku ženám; podají ve společnosti ruku všem přítomným mužům, ale ženy vynechají. V našem prostředí je to považováno za nevychovanost, ale na Ukrajině je zkrátka podávání rukou tradičně čistě mužskou záležitostí.

Ukrajinci zase mají nás za naprosté burany, když se ve společnosti vysmrkáme do kapesníku; to je na Ukrajině sociálně nepřípustné. U nás existuje také určitě mnohem menší procento lidí, kteří mají nutkání dávat na odiv svůj společenský status vlastněním drahého auta, luxusní nemovitosti nebo absurdně předraženým oblečením.

Na druhou stranu, my můžeme Ukrajincům závidět neobyčejnou pohostinnost, které je u nás schopen jen málokdo, zvlášť v situaci, kdy oni sami trpí materiální nouzí. Také se mi nepotvrdil stereotyp, že Ukrajinci pijí alkohol mnohem víc než my. Najdeme tam sice jedince, kterým našinec může v tomto ohledu sotva stačit, ale faktem je, že Ukrajinci pijí na rozdíl od nás velmi kulturně, ba obřadně – ve společnosti se pije tvrdý alkohol tzv. na „rundy“, před vypitím vždycky někdo pronese přípitek, alkohol se zásadně zajídá a rozhodně se nemíchá.

Nicméně v té nejobecnější rovině zastáváme s Ukrajinci určitě naprosto stejné hodnoty lidství, slušnosti a tolerance. Inteligentní a vnímaví jedinci z obou stran, pokud nesou zatížení nacionalistickými předsudky, k sobě určitě najdou cestu a v zásadních věcech se bez problému shodnou.

Existuje riziko, že se Ukrajinci u nás nebudou schopni asimilovat? Respektive, podaří se jim tady najít kulturní vyžití, na které jsou zvyklí u sebe doma?

Toto riziko nevidím a první zkušenosti s aktuální uprchlickou vlnou mi to potvrzují. Ukrajinci sami začínají pořádat kulturní akce, na nichž se vzájemně scházejí, které jim připomínají domov a zvou na ně i nás – jejich nové hostitele. Zároveň s velkým nadšením začínají poznávat naši kulturu. Tento typ sbližování cestou umění i kultury v širším slova smyslu, jako je třeba náš fenomén hospodského štamgastství, se podle mých dosavadních zkušenosti daří velmi dobře.

Zdá se, že Ukrajinci mají blíže například k Polákům než k nám. Zvládl byste vysvětlit, proč tomu tak je?

To se nezdá, to je pravda. A má to své geografické i historické důvody. Jednak je Polsko na rozdíl od České republiky pro Ukrajince sousední stát, ale zde jde především o několik století společné historie v jednom státním útvaru. Zejména na západní Ukrajině žili Poláci a Ukrajinci pospolu, nebo spíše vedle sebe, na vesnicích i ve městech. Je fakt, že jejich sousedské soužití nebylo vždy pokojné a tolerantní. Spory a problémy byly nejen národnostní, ale také konfesní.

O to víc mě těší zkušenost, že u mladší generace v obou státech vzájemná historická nevraživost takřka neexistuje, že oba národy jsou k sobě navzájem otevřené a vědí toho o sobě opravdu hodně. Jako ukrajinista z České republiky se na tyto procesy dívám s neskrývanou závistí a moc bych si přál, aby podobná kulturní výměna probíhala i mezi naší zemí a Ukrajinou. Zdá se však, že k tomu máme za poslední půlrok docela slušně nakročeno.

Jak byste srovnal český a ukrajinský patriotismus? Například Ukrajinci šli do obrany své vlasti prakticky bez řečí. Zachovali by se Češi podobně?

Na to si vůbec netroufám odpovědět. Odhodlanost a odvaha Ukrajinců v aktuálním konfliktu překvapila celý svět a možná, že i mnohé Ukrajince samotné a mě rozhodně taky. Od doby, kdy byla naše země ohrožena podobným způsobem – teď mám na mysli mobilizaci z roku 1938 – jsme se generačně naprosto proměnili. Vlastně z tehdy mobilizovaných mužů už dnes nežije zřejmě nikdo. Odpověď na vaši otázku by prověřila snad jen podobně tvrdá zkouška, jejíž výsledky nám snad už navždy zůstanou utajeny. Zkrátka v těchto věcech nejsem dobrým prorokem a někdy jsem rád, když se ve své predikci mýlím; v případě ukrajinské armády tomu tak rozhodně je.

Byl jste někdy na Ukrajině? Pokud ano, jak se vám tam líbilo?

Už bych asi ani nedal dohromady přesný počet svých návštěv Ukrajiny. Faktem je, že od roku 1997, kdy jsem tam byl poprvé, jsem se tam snažil vracet každý rok. Někdy mi to nevyšlo, jindy se poštěstilo tam zavítat během jednoho roku vícekrát. Nejčastěji jsem jezdil do Kyjeva, do Lvova a do Berdičeva, což je poněkud bizarní město v Žytomyrské oblasti, kde žije můj dobrý kamarád.

Poznal jsem však také Zakarpatskou oblast i Oděsu a jsem rád, že jsem mohl čtyřikrát pobývat také na Krymu. Naposledy jsem tam byl v létě 2013, čili půl roku před ruskou anexí. A jak se mi na Ukrajině líbilo? Na to snad nemusím odpovídat. Doufám, že moje předchozí odpovědi dostatečně vyjadřují, jak mám tu zemi i její obyvatele rád.