KOMENTÁŘ: Rusové snad pochopili, že doba vazalství už skončila. Češi zkazili Kremlu oslavu Leninova narození

Vláda i Černínský palác neměli na výběr, když Rusko naprosto ignorovalo její ultimátum. Pokud by domácí exekutiva nepokračovala ve vymezování se vůči velmoci, uznala by, že je slabá a na konflikt s diktátorským režimem si netroufá. Zlo z Kremlu alespoň na chvíli sjednotilo kabinet Andreje Babiše s opozicí.

Neustále dokazují, že se nezměnili a po teroristickém aktu ve Vrběticích představují možná ještě větší bezpečnostní hrozbu než v srpnu 1968. Ruská federace opět předvedla, jak pohrdá Českou republiku. Absolutně ignorovala požadavek Prahy, aby do čtvrtečního poledne odpověděla, zda přijme zpět vypovězené české diplomaty z ambasády v Moskvě. Velmoc naznačila, že tak malá země nemůže mít žádné nároky, a tak i po dvanácté hodině hlasitě mlčela. Ultimátum od trpaslíka totiž obra snad ještě více vydráždilo, než návrat osmnácti diplomatů, které Moskva pasovala do role mučedníků, kteří na nepřátelském území museli trpět.

Reakce kabinetu však naštěstí byla rázná a velvyslanectví sídlící na náměstí Borise Němcova opustí další pracovníci. Rusové nepočítali, že Česká republika bude i nadále vzdorovat a cítí se dotčena dalším oslabením sboru o sedmdesát lidí. Lhůta na jejich vypovězení měla být ale kratší, termín do konce května je zbytečně velkorysý, zvláště, když Češi museli odejít do čtyřiadvaceti hodin. Přesto se dá říci, že nový ministr zahraničních věcí Jakub Kulhánek v prvních vteřinách ve své funkci obstál. Ocitl se ve stejné roli jako čerstvý zaměstnanec, který má podrobit tvrdé kritice nadnárodní šéfy a oznámit jim, že pokud mu nebudou naslouchat, vyhodí je.

S Rusy se nedá jednat a kauza ohledně výbuchů v muničních skladech ve Vrběticích, do nichž mají být zapojené ruské tajné služby GRU, letité přesvědčení jen potvrzuje. Nástupce Sovětského svazu, který odmítá diskutovat, ale je zvyklý pouze hlásat, se domnívá, že Česká republika je osamoceným a utopeným malým státem uprostřed Evropy, jež nemá u nikoho žádné zastání. Jinak si nelze vysvětlit, proč ambasádu v Bubenči přitahovalo tak velké množství agentů či rozvědčíků s diplomatickým krytím. Pokud Češi zvládnou obhospodařovat administrativu v tak velké zemi, jakou je Rusko v malém počtu, pak není přece nutné, aby jeho sbor byl tak nabotnalý v desetimilionovém státě. Redukce diplomatů měla ale přijít mnohem dříve, než až po vypuknutí kauzy ve Vrběticích, která dva české občany stála životy a způsobila miliardovou škodu.

Rusové spoléhali, že Čechům povolí nervy, a proto dlouhé mlčení považovali za svoji největší zbraň. Možná tajně doufali, že fanoušek Kremlu jménem Miloš Zeman kritiky umravní. Vrchní velitel ozbrojených sil se ale ocitl v naprosto schizofrenní situaci. I když stále mlčí a k incidentu se nevyjádřil, musel dát vládě požehnání k jejímu kroku. Sám však se svým okolím patrně dumá, jak si Putinův režim co nejméně poštvat proti sobě. Česká republika si však za své vnímání ze strany Ruské federace může sama.

A za vším stojí žárlivost na prvního polistopadového prezidenta Václava Havla, který si vydobyl velké renomé u západních velmocí. Jeho nástupci Václav Klaus i Miloš Zeman se nedovedli smířit, že například v USA nemají takový respekt a jméno jako bývalý disident a dramatik. Proto se obrátili na Rusko, kde našli uznání a cítili z Moskvy podporu, kterou tím dostali do hry. Kreml tak nabyl přesvědčení, že když k nim obě hlavy státu vzhlíží, mohou si dovolit České republice diktovat. Je paradoxní, že za tak závažnou diplomatickou krizí vlastně stojí mužské ego, které se cítí zneuznané.

Kritici českého vstupu do NATO si možná až teprve nyní uvědomují, jak je dobře, že jsme členy paktu, neboť by jinak opravdu hrozilo, že by se v ulicích Čech, Moravy a Slezka opět objevily ruské okupační tanky tak, jako v roce 1968 při potlačení Pražského jara. Země si však nemůže nalhávat, že podpora NATO i Evropské unie je bezbřehá. Ano, verbálně se nám dostalo z obou klíčových institucí ujištění, že za námi stojí a jsou celou kauzou znepokojeni. Ale proti zlu zatím chybí koordinovaný postup. Například jistý vlažný vztah Evropské unie může být pochopitelný a souvisí s nedávnou neochotu premiéra Andreje Babiše v čemkoli pomoci. Šéf vlády například loni v květnu nesouhlasil s klíčem, který navrhla Evropská komise pro rozdělení peněz určených na obnovu ekonomik po koronavirové krizi. Brusel rovněž nemůže zapomenout na verdikt Strakovy akademie, která rozhodla nepřijímat žádné migranty z ostrova Lesbos. Praha bohužel díky Babišovi získala pověst, že je sólovou hráčkou, která nedisponuje empatií a sobecky myslí jen na své zájmy.

Střízlivě musí Česká republika predikovat i přístup Severoatlantické aliance. Byť je její rétorika jednotná a odsuzuje napadení mocnosti cizího státu, nelze očekávat, že by byl aktivován článek číslo pět. Lidovou mluvou zmíněný článek hovoří jeden za všechny, všichni za jednoho. Představa, že turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan jde proti Moskvě, je naprostou sci-fi. Podobně by se mohly zachovat i další jižanské státy. Přesto Česká republika nemusí propadat panice, neboť NATO citlivě vnímá ruskou agresivní panovačnost. Stačí si vzpomenout na loňský květen, kdy primátora Zdeňka Hřiba a starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře i Řeporyj Pavla Novotného ohrožoval za jejich protiruské postoje agent s ricinem, a byl to právě šéf NATO Jens Stoltenberg , který se veřejně komunálních politiků zastal a odsoudil jejich zastrašování, zatímco tuzemská vládnoucí garnitura mlčela.

Každopádně kabinet Andreje Babiše od svého jmenování udělal první krok, jemuž tleská i opozice. Nepasoval zemi do role vazala, který se choulí v područí a je připraven na slovo poslouchat, ačkoli prezident Miloš Zeman by si zřejmě přál jiný postoj. Národ se i podle průzkumů cítí být Ruskou federací ohrožen a vždy, když mu hrozí nebezpečí, tak se sjednotí. A proto se díky Vrběticím opět do úplně jiného světla dostává nadcházející mistrovství světa v ledním hokeji v lotyšské Rize, kde první zápas sehraje Česká republika právě s Ruskem. Hokej je totiž v Česku jediným sportem, který tak citelně odráží politické nálady v zemi. Stačí si některé mezníky zmapovat, a to od roku 1908, boje za sebeurčení, přes hajlování Němců v roce 1938 při společném zápase v Praze na Štvanici při světovém šampionátu, zatčení hokejového mužstva v roce 1950, až po rok 1969, kdy se dvě vítězství nad Sovětským svazem brala jako pomsta za okupaci v roce 1968, a s ním spojený útok na Aeroflot. A do výčtu se dají zahrnout i zápasy se sbornou v sedmdesátých letech, Nagano 1998. Všechny uvedené turnaje i události kopírují dějiny našeho státu. A je téměř jisté, že blížící se duel nebude mít jen sportovní nádech, ale získá i politický přesah.

Rusko si musí uvědomit, že Česká republika už není jeho otloukánkem a je skvělé, že se už nenajde žádná parta zrádců, která by poslala takzvaný zvací dopis jako Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka a Vasil Biľak před okupací v roce 1968, byť Kreml má stále u nás bohužel ještě dost sympatizantů.  Zjištění, že Češi jsou hrdým, svrchovaným a sebevědomým národem naštěstí kazí Kremlu dnešní oslavy 151. narození fanatického vynálezce komunismu Vladimíra Iljiče Lenina. Je dobře, že ke zmiňovanému výročí země nepřispěla žádným patolízalstvím, ale jasně se proti totalitní diktatuře vymezila.