ROZHOVOR | EXKLUZIVNĚ: Evropa kromě nás jinou účinnou armádu nemá, Kreml převrací fakta, říká ukrajinský exnáměstek

Zelenskyj údajně bude čekat na Putina v Istanbulu, ale Putin to nepotvrdil. Jak to vidíte? Je to selhání ruské diplomacie, nebo se opravdu jedná o schůzku, kterou nelze „uspěchat“, jak řekl člen ruské Dumy?

V tuto chvíli by nám všem mělo být jasné, že nic, co Kreml říká nebo dělá, neodráží realitu. Hybridní režim agentů KGB a gangsterů, který vládne ruskému impériu, neustále hraje s lidskými životy. Vladimir Putin nemá zájem o jednání ani mír. Jeho cílem je získat zpět status supervelmoci, který Moskva již nemá – její ekonomika je v terminálním stadiu.

Putin usiluje o setkání s Donaldem Trumpem ne proto, aby vážně jednal, ale aby vytvořil image pro své domácí publikum a mezinárodní spojence. Chce vyslat signál, že jedná s globálním lídrem, jakým je Trump, a tím odsunout Volodymyra Zelenského na vedlejší kolej a popřít jeho legitimitu jako protějšku.

Ve skutečnosti Kreml již diplomacii nepraktikuje. Spoléhá se výhradně na tajné operace – a přesně to Putin nyní dělá.

Myslíte si, že ruské a ukrajinské delegace budou schopny vyjednávat, zejména vzhledem k současné úrovni nepřátelství mezi oběma zeměmi?

Pokud jde o mě, neslyšel jsem žádné nedávné veřejné prohlášení ani dokumenty, které by zmiňovaly oficiální delegace. Byl to sám Vladimir Putin, kdo 15. května požadoval přímá jednání v Istanbulu. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj na to veřejně reagoval prohlášením, že je připraven se setkat k jednání. Poté Kreml ztichl a zaplavil informační prostor vágními, zavádějícími a matoucími zprávami. To opět dokazuje, že mentalita KGB přetrvává – lhaní a manipulace zůstávají její základní taktikou.

Obávám se, že jakákoli jednání a následná dohoda vyplývající z případného příměří/mírové dohody skončí jako všechny ostatní dohody uzavřené s Ruskem, ať už jde o Budapešťské memorandum z roku 1996 nebo Minské dohody. Sdílíte tento názor?

Ukrajinci to vlastně říkají už nejméně jedenáct let. Proto jediná cesta k trvalému a udržitelnému míru vede přes dva konkrétní a široce diskutované procesy, které musí probíhat současně.

Na jedné straně Ukrajina potřebuje vojenské záruky – jako je členství v NATO nebo jiná forma bezpečnostního mechanismu ve stylu „článku 5“ – které budou po jakémkoli příměří sloužit jako odstrašující prostředek. Na druhé straně musí dojít k nevyhnutelné transformaci Ruské federace prostřednictvím deimperializace, refederalizace a dekolonizace.

Opakujeme to už roky, ale velká část evropské společnosti stále váhá, zda to plně uznat a jednat podle toho.

Považujete za vhodné, aby evropské jednotky z takzvané koalice ochotných operovaly na pravém břehu Dněpru? Chtěli by to Ukrajinci, nebo by bylo lepší udržovat mír pomocí domácích sil s pomocí například jednotek OSN?

V první řadě si všichni musíme uvědomit, že žádný z nástrojů, o nichž se v současné době diskutuje, není kouzelnou hůlkou. Upřímně řečeno, mnoho mých ukrajinských kolegů a já neustále zdůrazňujeme, že v současné době neexistuje na evropském kontinentu žádná jiná účinná armáda kromě ukrajinské.

Proto musíme být realističtí: ani evropské síly, ani jednotky OSN nejsou samy o sobě dostatečným řešením. Navíc zkušenosti Ukrajiny se zvláštní monitorovací misí OBSE (Speciální monitorovací mise pro Ukrajinu, pozn. red.) byly naprostým neúspěchem – spíše varovným příkladem než vzorem k následování.

„Koalice ochotných“ však může mít smysl pouze tehdy, pokud je „ochota“ vyjádřena konkrétními činy. Pokud nebude přijato rozhodnutí o reálné přítomnosti evropských sil – v jakékoli formě, o které lze diskutovat samostatně –, měla by být koalice přesněji přejmenována na „koalici ochotných, ale nečinných“.

Jakým způsobem by podle vás bylo možné vyvinout tlak na Rusko, aby zaplatilo reparace za zničená ukrajinská území? Jen náklady na obnovu Bachmutu budou enormní – možná miliardy dolarů, nemluvě o stovkách dalších měst, energetických zařízení a ztracených životech, které bude třeba nahradit...

Belgická vláda stále odmítá přijmout rozhodnutí o konfiskaci zmrazených ruských aktiv. Jak můžeme vážně hovořit o zvýšení tlaku na Kreml, aby zaplatil reparace, když nejviditelnější a nejdostupnější opatření zůstává neprovedeno? Je to jako snažit se předpovědět, zda se dítě stane maratónským běžcem, ještě předtím, než se naučí chodit.

Paradoxem je, že ústavně reformovaná Ruská federace – s jejími obrovskými přírodními a ekonomickými zdroji – by mohla sloužit nejen jako zdroj reparací, ale také jako základ pro zdravější obchodní vztahy a oživení regionální ekonomiky. Jedinou skutečnou překážkou je imperiální struktura současného ruského státu, který upřednostňuje válku a ničení před ekonomickým rozvojem.

Porážka Putinova imperiálního režimu a refederalizace Ruské federace by nejen otevřela cestu k reparacím, ale také vytvořila budoucnost širšího rozvoje infrastruktury a stability v celém regionu.

Jak vnímáte roli Donalda Trumpa a jeho lidí dnes? Myslíte si, že se nakonec přidají na stranu evropského tlaku, vzhledem k zjevné „ochotě“ Ruska vyjednávat?

Jak jsem vždy říkal, musíme respektovat americké národní zájmy a jejich vyjádření prostřednictvím lídrů, jako je Donald Trump. Nicméně vše, co jsem zmínil výše – omezení Putina a podpora refederalizace Ruska – je v konečném důsledku v nejlepším zájmu amerického lidu i Evropské unie.