ROZHOVOR | Kdybych měl poslouchat projevy Babišových lokajů nebo zjevů typu Zwyrtek Hamplová, vezli by mě v poutech, říká pro EZ Jan Rejžek

Sešli jsme se v kavárně Louvre, což je vlastně váš domovský podnik. Povězte mi, jaký k ní máte vztah?  

Mám ke kavárně Louvre takový vztah, že je to moje nejoblíbenější destinace, hlavně proto, že je to, jestli se nepletu jediná kavárna v centru, která má všechny noviny, takže já tady kontroluji práci kolegů a taky se dozvím zásadní věci, jestli zase Dáda Patrasová někde neupadla a tak podobně. Mají tu slušnou kávu a v neposlední řadě tu víceméně pravidelně potká kamarády nebo lidi, které by normálně na ulici nepotkal.  

Pojďme k té vaší knížce, ale možná bych ještě předtím začal trošku jiným. Když jsem se připravoval na náš rozhovor, tak jsem našel takovou hezkou větu od Jiřího Peňáse, který napsal, že o Janu Rejžkovi existuje povrchní mínění, že jde o člověka postiženého různými nesnášenlivostmi, povahou téměř vzteklouna, vkusem elitáře a naladěním prchlivce, který ze všeho nejraději uráží spořádané občany a občanky. Já ale při čtení vaší knihy „Jste to vy?“ měl úplně jiný pocit a dost často jsem se prostě nad vašimi vtipy smál. Takže mi na úvod řekněte – kdo a jaký je dnes Jan Rejžek?  

Odpověď je v těch pamětech, pevně doufám, vy jste tu knihu četl, tak to víte, jak píšu v závěru úvodní kapitoly, že se ta knížka jmenuje právě takhle – Jste to vy?, aby odpověď na tuto otázku našel sám čtenář. Nebudu to rozebírat úplně polopatě a místo toho nabídnu mou oblíbenou historku, kterou mi vyprávěla Jiřina Bohdalová. Ta popisovala, jak ji pozval soudruh prezident Antonín Novotný na Hrad na oslavu MDŽ a jak ji potom v salónku obtěžovali opilí funkcionáři Ústředního výboru, tak si řekla, že když teda chcete lidovou Bohdalku, tak já vám jí ukážu. A ukázala a všechny tam prý soudruh nesoudruh poslala do… A já to rád cituji a rád se k tomu vracím, takže odpovím otázkou – jakého chcete Rejžka? Chcete Rejžka fotbalistu? Chcete Rejžka překladatele? Poslechového diskžokeje? Textaře, básníka? Vyberte si.  

Tak já si vyberu. Já jsem pozdější ročník, takže jsem vás poprvé zaznamenal až někdy v 90. letech v pořadu Katovna, což byl intelektuální diskuzní pořad v televizi, ze kterého si pak třeba Divadlo Sklep mohutně dělalo legraci.  

To je ale s těmi Sklepáky jinak a taky se to málo ví. My jsme tu Katovnu měli jednou vysílat na Silvestra a rozhodli jsme se, že si uděláme legraci sami ze sebe. Kromě pravidelné účasti Vladimíra Justa tam byl tuším i filosof Miroslav Petříček. A my jsme celou tu hodinu vysílání rozebírali nejhorší knihu, která v tom roce vyšla, která je odbytá, nemá jmenný rejstřík, poznámkový aparát. A potom v našem blafání kamera najede na tu nejhorší knihu, a ona to byla Bible. Velkej humor, povedl se, protože jeden kamarád, jak mi pak říkal, ten pořad nesledoval pozorně a on říká, prosím tě, která to byla ta nejhorší kniha, jak jste o ní mluvili? Ale náhody, náhody. Zároveň v stejné době dostali Sklepáci podobný nápad, ale oni – vyhlášení mistři humoru – to nepochopitelně zkazili, protože začali jmenovitě tím, že ta Bible je nejhorší a pak o tom teprve vyprávěli. Jenom snad jediné oživení proti nám bylo, že v té jejich scénce, když se někdo rouhal, tak ho sejmul blesk. A já jsem to potom mým drahým kamarádům Sklepákům říkal, jak můžete takhle pohřbít tenhle fór? Takže my jsem mělo zároveň podobný nápad, byla to náhoda, ale samozřejmě ta jejich besídka, ta parodie na YouTube žije dodneška. Ale takhle zpětně my jsme v Katovně byli opravdu první, pokud jde o takové hodnocení Bible, o ten původní vtip.  

Takže milí čtenáři, tímto odhalením připisujeme autorství téhle skvělé scénky, kterou zkazilo divadlo Sklep, panu Rejžkovi. Ale pojďme k té vaší knize, která je knihou pamětí, ale z vašich veřejných aktivit se mi nezdá, že byste se odebral do ústraní či na odpočinek. Jsou to tedy poloviční paměti a chystáte pokračování?  

To jste mi dobře nahrál. Já s tou knihou hodně jezdím po republice a dělám besedy, potkávám bezvadné čtenáře a posluchače a oni jsou vesměs s tou knihou spokojení a jak jsou plni toho zážitku, tak říkají, že je toho málo, my se těšíme na pokračování. A mají pravdu. Uzávěrka téhle knihy byla loni, mám tam první dny po agresi na Ukrajině a já jsem postupně dodělával aktualizace a bohužel i přidával křížky u jmen kamarádů, kteří postupem roku zemřeli.. Ale hlavně! Nemůžu opomenout takovou moji typickou, trochu pábitelskou, ale hlavně bláznivou historku o seznámení s novým panem prezidentem. Tak i kdybych tam měl mít jen jednu kapitolu, třeba deset stránek, tak jen kvůli téhle anekdotě s Petrem Pavlem to v druhém díle musí být.  

To mi určitě tu historku neřeknete a schováte si jí do knihy..:-) 

Nene, já to vyprávím i na těch besedách jako důkaz, pro ty paměti musí pokračovat, takže to řeknu i vám. Nedaleko od nás, kde teď sedíme, totiž v Rock Café během pandemie, jak bylo všechno zavřeno, vymysleli takové okénka, a tady bylo dobročinné okénko, kde celebrity nalévali kávu z vařáku, střídali se tam muzikanti, televizní hvězdy a tak. No a taky jednou přišel generál Pavel, já ho osobně neznal, ale zajímalo mě, co to je za člověka, tak jsem vymyslel takovou seznamovací scénku. Přišel jsem k tomu okénku, vzorně jsem zasalutoval a představil jsem se: „soudruhu generále, vojín absolvent Rejžek, dovolte mi promluvit“. Generál Pavel dostal záchvat smíchu, utřel si knír a dovolil mi promluvit. Takže u mě získal sto kladných bodů, ale tím to celé neskončilo a mělo to pokračování.  

Už letos, před druhým kolem přímé volby měl generál mítink na náměstí IP Pavlova, kde byl obklopen houfem novinářů, paparazzi a tak podobně. Tak jsem zopakoval moji scénku a s ohledem na situaci přitvrdil. Přišel jsem tam mezi ně, znovu jsem vzorně zasalutoval a povídám: „Soudruhu rozvědčíku, opět vojín absolvent, dovolte mi promluvit“. Nezklamal, i tohle ho kupodivu pobavilo, ale když opadly tyhle legrace, byl čas aspoň pár minut s ním promluvit o zdánlivě odtažitém tématu, jakým je muzika. On mi v rozhovoru prozradil, že má rád australskou kapelu ACDC, takže já se zeptal, jestli je jeho nejoblíbenější a prý ne zdaleka a potěšil mě opravdu velkým přehledem o naší i světové hudební scéně. Takže další múzický prezident po desetileté pauze.  

A poslední volební historka, kterou musím do toho druhého dílu dát je, jak mě ten Pavel pronásleduje. Já mám takovou kuriózní štaci, o které už píšu v pamětech, je to nevinné městečko Jevíčko. Na to nezapomenu z několika důvodů. Já na svých poslechových pořadech občas dávám najevo, co si myslím o některých politicích. Nestalo se mi nikdy, že přišel volič nebo fanoušek a hádal se se mnou. Ale stalo se mi jedinkrát za život, že někdo odešel z pořadu. V tom Jevíčku jsem hrál před lety živou nahrávku Sváti Karáska a jeho skupiny Pozdravpánbu, hrál jsem tu nejznámější píseň Say No, kde v refrénu Karásek zpívá „Ďábel je stará kurva, pozor si dej“. Na tahle slova vstala nějaká starší dáma, vzala si kabát, odcházela a volala „tož takové sprosťárny nebudu poslouchat“ a odešla. Takže Jevíčko se mi zapsalo do paměti.  

A bylo to právě v Jevíčku, v den inaugurace, byl večer, pouštím cédéčka, vyprávím o pamětech a najednou mi zazvonil mobil. Mě napadlo – jak jinak – improvizovat a zkoprnělému publiku jsem předvedl telefonický rozhovor: „Petře, to jsi ty, čau, ale fakt nestíhám dneska na tu inauguraci. Jsem v Jevíčku, nekecám, no fakt v Jevíčku, omlouvám se. Tak za pět let, až budeš znova kandidovat,“ řekl jsem a zavěsil a nechal publikum tápat, jestli opravdu prezident nevolal a nezval mě na inauguraci. 

Takže to je další historka do zmiňovaného druhého dílu, jenom o panu prezidentovi. Mám přichystáno několik mott k druhému dílu, našel jsem nádhernou větu od Gilberta Chestertona, který někde píše „já nic nedělám, já jenom sedím, a ty historky a dobrodružství si na mě sedají jako mouchy“. A přesně to se mi děje a za ten zhruba rok od napsání pamětí už mám opravdu materiálu už hodně. 

Vy, když objíždíte Českou republiku s tím vaším hudebním pořadem, tak já vám hudební otázku. Vidíte na české hudební scéně aktuálně nějaké interprety, které máte rád, kteří se vám líbí? 

Rád vám otevřu oči a píšu o tom i v pamětech. Možná máte taky ten zvláštní pohled. Ta laická představa o Rejžkovi je, že nedělá nic než to, že sotva se ráno probudí, už se dívá, co by setřel a zkritizoval, a to kvalitní ho nezajímá, protože na tom se nemůže vybouřit. Je to samozřejmě úplně jinak. Vedle kritiky jako takové, vám naprosto jistě řeknu, že daleko větší radost mi dělá, když objevím někoho, koho málo kdo zná. Můžu to dokládat na staré zlaté Melodii ze 70. let, kde jsem opravdu dělal třeba první rozhovor s nějakým Jiřím Schelingerem, nebo z podkrkonoší přijela nějaká Jana Petrů, která se pak přejmenovala na Petru Janů, nebo Luboš Pospíšil a další.  

A já to dělám v těch poslechových pořadech a nahrazuji práci toho naprosto neschopného Radiožurnálu a dalších stanic. Osvětově hraju právě hudbu, která se v těch rádiích vůbec nehraje. A je tam spousta lidí, ne nějak převratně avantgardních, undergroundových nebo písničkářů. Je tady opravdu nová generace zralých hudebníků a bohužel veřejný prostor je nezná, protože ani ta rádia ani televize je nehrají. Česko hledá superstar nepočítám.  

Jeden takový můj naprostý objev, který kdykoli rád zmíním, je zpívající herečka a klavíristka Petra Bílková, která je naprosto unikátní typ ženy, klavíristy a klaunky, která prodává svoje herecké základy, šansoniérka, která by si stoprocentně zasloužila pořad v televizi. Ona dělá svůj kabaret v divadle Kampa tady v Praze, kam si zve své kolegy a je to taková tichá pošta, že ta Petra si je pozve a já je pak zařadím do svého pořadu a hraju jejich písničky. Ale samozřejmě není pravda, že bych propagoval jen osamělé písničkářky s kytarou, například z mých oblíbených kapel má teď nové album třeba moje oblíbená kapela Zrní, takže hraju i je.  

Objevil jsem i naprosto fantastickou, doslova lidovou muziku z Chrástu, která uvádí ze sbírek zapadlé písně Západočeské, jihočeské a třeba i písně Lužických Srbů, a navíc s naprostým nadhledem a vtipem.  

Díky. A teď je myslím čas odejít od hudby k vašemu dalšímu velkému tématu, kterým je sport. Jako člověka, který žil dlouhá léta na Letné, mě nesmírně zajímá odpověď na zásadní a kruciální otázku – proč jste Slávista?  

Je to dáno jednak geneticky, protože můj biologický otec byl druholigový fotbalový rozhodčí, takže tam mějte to vzniklo. A zase náhody, jako od počátku života, já jsem tem fotbal jako samozřejmě sledoval a bylo mi asi 9-10 let, kdy jsem dostal od Ježíška splněné přání, totiž v knihu rozhlasového komentátora Josefa Laufra 50 let v našem sportu, která mapovala první polovinu minulého století. 

A třebaže byl Laufr slávista, tak tam objektivně konstatoval nebo používal ten příměr železná Sparta. A nechci to přirovnávat k dnešku, to ani v nejmenším, ale ta Slávie tehdy byla jako by taková sociálně slabší a odstrkovaná a proti tomu stála ta neporazitelná železná Sparta. Tak jsem začal takhle sociálně fandit Slávii a měl jsem zase štěstí, protože jsem úplně první zápas viděl v tom slavném roce, kdy postoupila do první ligy. Vyhrála tehdy pro zajímavost na Plzní 4-1 a v Edenu bylo tehdy 40 tisíc diváků. Takže to byl další impuls tu Slávii potom v první lize sledovat. Ještě jsem měl štěstí další, že v městečku České Velenice, kde jsem vyrůstal žil soused, tak velký slávista, že jezdíval těch 150 kilometrů z Velenic do Prahy na zápasy. Takže mě nejdřív bral s sebou, pak jsem jezdil sám a takhle to všechno vzniklo. Už jsem začal psát i o fotbale, tak se to tak prolnulo.  

To mě právě zaujalo při čtení té vaší kniha, ta kombinace novinářsko-sportovního formátu, kdy vy jste třeba navštěvoval různé celebrity a díval se s nimi na sportovní zápasy a z toho společného sledování vznikaly články a rozhovory. Podobný formát jsem ještě neviděl..  

No víte, všechno je použitelné. Já jsem si takové nápady nebo postřehy, co se mi hodily do článků, psal do nějakého notýsku a vesměs tyhle věci vznikaly náhodou. Jako třeba už nevím kde proboha jsem se potkal s tehdejším režimním básníkem Karlem Sýsem, a já jsem se mu posmíval, jako jsem se posmíval tehdejším takzvaně angažovaným básníkům, jakým byl on, Peterka a další. A on mi řekl větu, která mě vyprovokovala: „když jste tak chytrej, tak napište lepší“. A já jsem právě z těch drobků, které jsem měl, opravdu narychlo sestavil první sbírku, která vyšla v roce 1980 a jmenovala se Nic moc. A to byly většinou krátké volné verše, takové aforismy, ani ne verše. Takže takhle zase náhodou jsem se takhle bokem dostal k básnění a i ten fotbal tam několikrát použil několikrát jako příběh, nebo fotbalové prostředí jako dějiště té básně.  

A když jsme u té angažovanosti, tak vy jste pak vystoupil z té novinářské role a dokonce se po revoluci vrhnul do politiky. 

Ano, ano. 

Tahle kapitola je už ve vás uzavřená, nebo vás ještě veřejné angažmá láká v tomhle politickém smyslu? 

Samozřejmě politika mě zajímá nepřetržitě, no ale pozor, v letech 1990 a 1992 jsem nebyl politik, ale státní úředník v kanceláři prezidenta republiky. Ale je pravda, jak pak píšu v pamětech, že mě můj odcházející šéf ze sekce vnitřní politiky Jiří Křižan, scénárista, když vstoupil do ODA zlanařil, abych taky za tu ODA kandidoval a pak jsem byl dokonce mluvčím ODA. A v knize vysvětluji, že to byl prostě omyl a nepochopení, protože najednou jsem byl já, pověstí bohém, svázán určitými pravidly a najednou jsem měl papouškovat nějaká rozhodnutí sjezdu a podobně. A kandidoval jsem, což přiznávám ne pyšně, ale s hanbou, protože to bylo v západočeském kraji a myslím že jsem tam tehdy dostal asi 0,57 procenta. Takže jsem nepronikl do federálního shromáždění, ale ne, po politice jako takové se mi opravdu nestýská. Jsem úplně saturován, když pozoruju přímé přenosy z jednání sněmovny. 

Nezapomenu na odpověď, kterou mi jednou dal v rozhovoru Petr Čepek, když jsem se ho ptal, jestli taky po revoluci vstoupí do politiky: „vždyť mě znáš, já když vidím, jak to tam vypadá, tak bych to tam rozkopal a rozmlátil lavice, já bych tam nevydržel“. Takže z těchto důvodů, kdybych já měl poslouchat projevy těch Babišových lokajů nebo zjevů jako je Zwyrtek Hamplová, tak by mě okamžitě vezli v poutech. Takže do politiky určitě ne.  

Dobře, dobře. A když jsme u politiky, tak předpokládám, že člověka vašeho založení, hodnot a ražení jistě potěšilo, že Miloš Zeman skončil v prezidentské funkci a Babiš opustil premiérské křeslo. Máte pocit, že tahle země našla zase trošku lepší směr? 

To rozhodně, já si myslím, že to je jedna z nejvýraznějších událostí poslední dekády, rozhodně. A nemám rád tu generalizaci, jak teď zas mnozí vykřikují, že ti Češi zase ryjou držkou v zemi, protože jsme teď v úplně jiné situaci. Přesto toho všelijaké extrémní strany zneužívají, hlavně trollové na sociálních sítích, líčí ten zmar a to vede k těm zoufalým estrádním demonstracím těch zadlužených malířů pokojů na Václaváků a bůhvíkde jinde.  

A já si myslím, že jen ty volby jsou opravdu takové jasné, nejasnější zrcadlo. Já to poznávám i na besedách po republice. Jsou to městečka zdánlivě malá, jako je Jevíčko a já opravdu všude potkávám  skvělé publikum. Nemyslím jen knihovnice, které se tam starají o kulturu, ale i během těch debat s lidmi se popírá ta velká Zemanova lež o pražské kavárně, kde to zlo vzniká a bodrém venkovu na straně druhé. Není to pravda a výsledky voleb to taky dokázaly. I v tom mém téměř rodišti, zapadlých Českých Velenicích, kde jsem se bál, jak to dopadne, tak i tam generál Pavel vyhrál o 16 hlasů. A já jsem velice rád, že ty prezidentské volby dopadly takhle.   

O to těžší je teď ale to břímě na ramenou nového pana prezidenta. Já přesně to samé už samozřejmě zažil, když byl zvolen Havel, kdy najednou ten probuzený národ čekal spasitele. A s tím se bude nový prezident muset nějak srovnat i teď.