ROZHOVOR | Spravedlnost dostihne každého, seriály nejsou rekonstrukcemi případů, říká expolicista a otec Četnických humoresek Michal Dlouhý

Do policejních služeb jste nastoupil už ve svých 21 letech a touto prací jste strávil celý život. Hned to první, co bych rád věděl je, jak se vlastně potkávají práce spisovatele a policisty, a jak se dají skloubit? A kdy jste vlastně začal psát? Co vás na tomto tématu nejvíce zajímá a inspiruje? 

Tak to vezmu postupně, policista byla moje v podstatě celoživotní profese (38 a půl roku) a policejní historie to je koníček, dneska bylo by se již říci kůň. I když můj zájem o historii je mnohem starší vlastně od školních let. Zřejmě na to mělo vliv, že pocházím z historické Kutné Hory a o historii jsem se zajímal od mala. Byla to historie rodného města, historie našeho národa, poté také historie kutnohorských pošt (bylo jich svého času až 6) a po nástupu do policejních služeb (1983) se to stočilo na historii policie a kriminalistiky a se začátkem vysokoškolského studia (1988) jsem se úzce zaměřil na historii četnictva na našem území, a to mne drží dodnes.  

V policejní práci mi rozhodně pomáhala badatelská a sběratelská systematičnost, působil jsem jako analytik na úseku loupeží u pražské městské kriminálky, později na policejním prezídiu jako legislativec a právník. Psát jsem začal až po roce 1990 začalo to odbornými pojednáními z historie kriminalistiky a četnictva. První knížku jsem se osmělil napsat až po odvysílání první řady Četnických humoresek a vyšla v roce 2002. Dneska mám na svém kontě již více než 25 původních titulů a některé z nich byly po rozebrání vydány opakovaně. Při psaní si v myšlenkách utíkám do pro mne lepších časů a prožívám s hrdiny svých povídek jejich starosti při vyšetřování zločinů, problémy s nepraktickou výstrojí a výzbrojí. Je to pro mne Relax. Svým čtenářům se snažím přiblížit kromě vlastního kriminálního případu a jeho vyšetřování i reálie ze života četnictva.  

Za dobu Vaší služby jste musel vidět nespočet důsledků trestných činů, setkat se řadou obětí a postavit se tváří v tvář mnoha zločincům. Pracoval jste i na kriminální službě. Tak si říkám, co taková zkušenost s člověkem udělá? Jak vás tato práce ovlivnila a jak bylo těžké nenosit si práci domů?  

Každá práce člověka poznamená ať v dobrém či špatném.. Policie má vždy zájem na odhalení případu, jeho vyšetření, dopadení a usvědčení pachatele. Je to závazek ke společnosti a zejména k oběti toho daného trestného činu. Někdy se to mísí i s bezmocí, když je kriminalista přesvědčen, že má před sebou pachatele, avšak není schopen jej usvědčit.  

V pozdější době jsem působil v řadě manažerských funkcí. Přitom mi často velmi pomáhala znalost naší právní a policejní historie. Ony se věci a problémy mnohdy opakují. Proč tedy něco vymýšlet, když to tady již v minulosti bylo a mnohdy nejednou.. Jak jsem uvedl, historie a psaná je pro mne Relax. Žil jsem dva životy policista či policejní manažer a ve volnu četník – Četník Michal Dlouhý - a to doslovně, mám repliku dobové četnické uniformy, ve které realizuji své besedy a přednášky. A v současné době se to, co bylo mým koníčkem stalo prací a věnuji se mu naplno nejen v pracovní době, ale i ve svém volnu, což je dle mého úžasné, dělám zkrátka co mě baví… 

Jaké vlastně byly nejzajímavější, nejtěžší nebo nejnebezpečnější případy, které jste řešil jako policista? 

Na oddělení loupeží pražské městské kriminálky jsem spolupracoval na několika případech vyšetřování loupeží s Vladimírem Dzurem, s nímž jsem se seznámili již na náhradní vojenské službě před nástupem k policii a od té doby jsme velmi dobrými kamarády a vlastně rodinnými přáteli. Tehdy po roce 1989 došlo k mnohonásobnému nárůstu počtu loupežných přepadení.  

Poté v pozdější době v pozici ředitele Pyrotechnické služby Policie ČR to bylo jistě šest let trvající působení na místě výbuchu dvou muničních skaldů ve Vrběticích, ale například řešení nálezů nevybuchlých leteckých pum z druhé světové války v městské aglomeraci.    

Pojďme zpátky k vašemu psaní. Jaká vlastě byla vaše role v práci na známých televizních seriálech a filmech? Zajímalo by mne, jak se v nich zajišťuje autentičnost a historická přesnost příběhů? 

Vzhledem k mým znalostem v oblasti historie kriminalistiky a policie jsem spolupracoval od roku 1990 jako odborný poradce při natáčení kriminálních a detektivních filmů. Byl jsem osloven ke spolupráci na živě vysílaném soutěžním seriálu Hříchy pro pátera Knoxe a jeho pokračování. Poté následovalo několik dalších filmů, v některých jsem si zahrál i epizodní role, jak kriminalistů a v několika případech i zločinců. Je třeba si uvědomit, že filmové zpracování, pokud se nejedná výhradně o dokument či rekonstrukci, tak jde vždy o kompromis mezi skutečností a televizním zpracování a podání. Při natáčení dobových filmů a zejména seriálů je to stále více složité, najít vhodná prostředí, rekvizity a kostýmy. Určité věci se dají dnes již udělat trikově.  

Musíme si uvědomit, že je stále více lidí, kteří se dobových reáliích vyznají a filmové zpracování by je nemělo popuzovat či vyvolat oprávněnou kritiku. Jedna věc jsou vlastní skutečné kriminální případy, které mnohdy slouží jako východisko pro inspiraci autora scénáře, a kromě toho je velmi důležité prostřední, v němž se kriminalisté či policisté obecně pohybují, a to včetně i jejich soukromých starostí a problémů. Každý projekt by měl být něčím odlišný od těch předchozích, přinést nové pohledy na život a práci policistů Jsou to lidé z masa a kostí. Pouze se mi nelíbí, když se z nich dělají hlupáci. Připadá mi to této profesi nedůstojné. Jiná věc samozřejmě je, když se zločinci daří prchat před spravedlností a detektivové ho dlouho nemohou odhalit, dopadnout a usvědčit..   

Musíte si uvědomit, že jedna věc je zpracovat námět, vyhledat dobové případy a dodat dobové reálie a druhá věc je dotvořit děj filmu natož televizního seriálu. To je věcí scénáristů, dramaturgů, ale také režiséra a herců a v neposlední řadě všech těch, kteří se na tom podílejí.      

Nicméně je pravdou, že jak Četnické humoresky, tak Zločiny Velké Prahy vycházejí ze skutečných případů, je to tak?  

Ano, četníci jejichž jména znají diváci z Četnických humoresek, pocházejí od četníků z pátrací stanice v Hradci Králové, byť v některých případech došlo ke změně křestních jmen. Například Josef Arazim, Vladislav Richard Jarý, Inocenc Vladimír Šebestík. Vrchního inspektora Budíka ze Zločinů Velké Prahy jsem přetvořil z prvorepublikového pražského detektiva Zdeňka Bubníka, který byl mimochodem předobrazem Vachkova detektiva Klubíčka. Havlíka a Nováčka jsem si vymyslel.. 

Pokud se jedná o v seriálech řešené případy, tak ty byly inspirovány skutečnými kriminálními případy, avšak byly scénáristicky upraveny dle potřeb seriálů. Tudíž žádný z případů nelze brát jako rekonstrukci konkrétního případu. V některých případech bylo třeba vyšetřování „urychlit“ takže pokaždé nebylo ukázáno soudní ohledání nebo například pitva. 

Ale třeba u Četnických humoresek podvodník Exner stejně jako „repetent“ skutečně existovali, stejně tak jako začarovávání zloděje úlů, k tomu však ve skutečnosti došlo na Podkarpatské Rusi.   

Napsal jste více něž dvě desítky knih, tak mi nedá se nezeptat - Jaký je váš proces psaní a jak dlouho trvá napsat jednu knihu? Promítají se do psaní i vaše osobní zkušenosti a znalosti z policejní práce? 

Vždy se snažím, aby každá knížka byla něčím zvláštní či odlišná od těch předchozích. Například v knize Četnická kuchařka jsou kromě kriminálních případů dobové recepty, podle nichž se vařilo a peklo v četnických kasárnách a domácnostech.  Četnická abeceda je zase pojata jako encyklopedie obsahující 28 abecedně seřazených odborných pojmů a ke každému z nich jsou dva skutečné případy, které se k němu vztahují. Každá z kopy Četnických historek i Četnických pohádek pro dospělé začíná předložkou O… Kromě toho v úvodu každé knihy čtenáře seznámím s dobovými reáliemi vztahujícími se k zaměření té které knihy. Knihy píši ve svém volné čase, některé jsem napsal během dvoutýdenního pobytu v lázních jiné píši o víkendech dva až tři měsíce. Při psaní si člověk samozřejmě srovnává, jak se policejní práce dělala v minulosti a jak se dělá nyní, včetně osobních zkušeností z mé policejní kariéry.   

Když jsme u té kuchařky, máte svůj oblíbený „četnický“ recept?  

Abych řekl pravdu, tak já nejsem až takový gurmán. Mám rád obyčejná jídla. Babička mi třeba vařila nastavovanou kaši, tak si jí zkuste třeba doma:

NASTAVOVANÁ KAŠE: Potřebujete: 1 kg brambor, 20 dkg ječných trhaných krupek, 10 dcl mléka, 2 cibule, 5 dkg sádla, majoránka a sůl. Předpis: Trhané krupky dobře vypereme a uvaříme ve slané vodě. Brambory, oloupeme, rozkrájíme a rovněž uvaříme ve slané vodě. Brambory uvařené do měkka rozmačkáme a přimícháme do nich uvařené krupky a mléko. Kaši dochutíme solí a majoránkou a krátce povaříme. Cibuli na drobno nakrájíme a usmažíme na sádle. Dobrou chuť! 

Vím, že je to těžké, ale dokázal byste vybrat z řady vašich knih tu nejoblíbenější? A jaké jsou hlavní poselství a lekce, které chcete čtenářům předat? 

To je velmi těžké.. Vždy jsem pyšný na tu poslední knížku, těším se z ní a prezentuji ji při svých besedách a přednáškách svým čtenářům. Pokaždé mne potěší, když přijde na besedu člověk a přinese si některou knihu, někdy je jich i více a chce ji podepsat. Největší radost mám ze spokojených čtenářů. Občas se stane, že přijde někdo a sdělí mi, že v knížce četl případ řešený jeho tatínkem, dědečkem či strýcem, a oni ho znají z jejich vyprávění. Jsem rád, když mohu poskytnout ze svého archivu například fotografii jeho předka či prospěch, jaký dosahoval v četnické škole.  

Jak jsem jíž výše uvedl, snažím se kromě vlastního případu přiblížit čtenářům i reálie ze života četnictva, které se mohou jinak velmi těžko dozvědět. A to díky tomu, že se tématem četnictva a jím vykonávanou pátrací službou (rozuměj kriminalistikou) zabýván již 35 let. Jsou to věci, které se nemohou dostat do filmu či seriálu. Naši předchůdci to neměli vůbec snadné a řada dnešních policistů by velmi těžko zvládala systém služby za monarchie či první republiky.  

V čem se tedy lišila služba u četnictva za první republiky od služby dnešních policistů?  

Výkonní četníci, když opomineme motorizované útvary jako pátračky vykonávali svoji službu výhradně pěšky, měsíčně museli odsloužit ve službě v terénu 180 hodin měsíčně, polovinu v denní a polovinu v noční době.  

Související administrativa se zpracovávala až po návratu ze služby na četnickou stanici a do uvedeného objemu se nezapočítávala. Je pravdou že administrativy bylo mnohem méně. Když přičteme vojenskou výzbroj tvořenou četnickou karabinou se vztyčeným bodákem, služební šavlí a přilbou vyrobenou z králičích a zaječích chlupů stmelených šelakem (služební přilba byla považována za výzbroj, nikoliv za výstroj) tak je nám jasné, že četnická služba nebyla vůbec jak za monarchie, tak za první republiky vůbec jednoduchá. Jednalo se o dlouhé a řadu hodin trvající obchůzky či eskorty z místa zadržení či zatčení osoby k příslušnému soudu nebo od jedné četnické stanice ke druhé…     

Tak pojďme na závěr do současnosti. Dokázal byste zhodnotit, jaké jsou hlavní rozdíly mezi policejní prací dříve a nyní? Jak se promítají do společnosti a právního systému?  A co byste chtěl, aby lidé věděli o historii policie? 

Jde o to, z jakého úhlu pohledu se na to chceme dívat. Zločin je starý jako lidstvo samo, stejně tak i zločinec a místo činu. Četnické pátrací stanice zřízené v roce 1928 měly motorová kola s postranním vozíkem a od roku 1931 automobily. Četnické pohotovostní oddíly zřízené v roce 1933 měly již autokary a četnické letecké hlídky zřízené v roce 1935 měly stíhací a pozorovací letadla a občas četníci používali jízdní kola, a to i soukromá. Koně používalo četnictva na našem území pouze v letech 1850-1876.  

Dnes má policie výkonné automobily, motocykly, ale také jízdní kola, čtyřkolky, sněžné skútry a vrtulníky. Policie, která je vždy limitována přiděleným státním rozpočtem, naproti tomu někteří zločinci mají neomezené prostředky. Pátračky měly fotoaparáty, které dnes nahradily digitální fotoaparáty a videokamery. Kartotéky nahradily evidence vedené v počítačích, a tak bych mohl pokračovat. Svět se vyvíjí a zločinci neváhají používat všech výdobytků vědy a techniky. Jde o to abych jejich náskok před policií byl pokud možno co nejmenší, ale vždy tady nějaký bude.. Stejně tak na dobovou realitu na poli zločinnosti reagují obecně závazné právní předpisy i postupy policie. Právě tyto věci se snažím svým čtenářům přibližovat.  

Pracujete jako dokumentátor v Policejním muzeu. Proč by se tam lidé měli zajít podívat a jaké nejzajímavější exponáty tam najdou?   

Muzeum Policie ČR v Praze je unikátní svým rozsahem a přibližuje historii výkonu bezpečnostní služby na našem území, historii naší kriminalistiky v kontextu té evropské a světové. Přitom československá a česká kriminalistika byla vždy na výši doby. Expozice se samozřejmě snaží působit i preventivně výchovnou formou. Návštěvník u nás může vidět skutečný sud z případu Orlických vražd, kufry, v nichž bylo nalezeno rozřezané tělo Otýlie Vranské ale i řadu případů, které byly filmově zpracovány, například Smrt stopařek a mnoho dalších exponátů. Zkrátka přijďte a uvidíte.. Ale počítejte s tím, že prohlídka rozsáhlé expozice Vám zabere dvě ale spíše tři hodiny a někomu i více...